2°C
Krušné dětství
Co si vzpomínám, máma nikdy nebyla moc doma. Prakticky jsem vyrůstala s babičkou. Ta ji vždycky omlouvala, že na mě nemá čas, protože je v práci. Moc jsem to nechápala, často mi scházela, ale co jsem mohla dělat? Jen mi bylo divné, že máme stále hluboko do kapsy, že babička obrací každou korunu. Ale říkala jsem si, že je to tím, že nemám tátu, a že tedy musíme vyžít jen s máminým platem a babiččiným důchodem.
Pravdu mi řekli spolužáci
Když jsem byla v šesté třídě, jednou na mě spolužák vybafl: „Tvoje máma je špinavá smažka…“ Vůbec jsem nechápala, co tím myslí. Ptala jsem se babičky, ale ta mi řekla, ať si toho nevšímám, že je to pitomec. Až mnohem později jsem se dozvěděla, že má pravdu. Máma brala drogy, což nakonec ovlivnilo celý náš život. Dostalo ji to na špatnou kolej, odkud se nedokázala vrátit zpět.
Loupežné přepadení
Jednou jsem přišla domů a babička seděla v křesle a brečela. „Co se stalo?“ ptala jsem se. Nejdřív mi to nechtěla říct, potom přece jen povolila a roztřeseným hlasem říkala: „Tvoji maminku zavřeli do vazby, přepadla benzinku ještě s dalšími.“ V tu chvíli se mi udělalo zle. Nebyla jsem schopná promluvit, nadechnout se. A pak jsem babičku objala a vzlykaly jsme obě. Seděly jsme tak dlouho, mlčky… Nevěděla jsem, jestli mám mámu litovat, nebo nenávidět. To, co provedla, bylo strašné. Vždyť vytáhla na obsluhu střelnou zbraň!
Nepříjemné vystřízlivění
A tak máma sedí. Trest jí vyměřili na čtyři roky nepodmíněně. Já se s tím, co je zač, nemůžu pořád srovnat. Závidím svým spolužačkám maminky, které doma vaří, pečou, obejmou je, když je jim úzko. To já jsem nikdy nezažila. Naštěstí mám babičku, která mi vše kompenzuje.
Teď se blíží Vánoce, které už potřetí budu trávit bez mámy. I když možná lepší. Celé roky mi jen ubližovala, nikdy jsem pro ni nebyla důležitá, nevím, jestli ji ještě někdy dokážu přijmout, odpustit jí. Jedno vím ale určitě. Nechci se jí podobat vůbec v ničem! A jsem ráda, že mi ji okolí nepřipomíná. Co jim taky vysvětlovat?
