S Davidem jsem se potkala v prváku na vysoké, byl o 10 let starší, vedl některé naše semináře a mě se z něj okamžitě podlomila kolena. I když to nebyl takový ten klasický "hezoun", na kterého letí všechny ženy v okolí, vyzařovalo z něj charisma a navíc byl tak chytrý, až to bralo dech.

Netrvalo dlouho a nad konzultací školních prací jsme zjistili, že máme společného mnohem víc, než jen téma mé bakalářské práce. Začali jsme se scházet čím dál častěji, práce jsme konzultovali u vína a nakonec nám oběma došlo, že už se na školní aktivity déle vymlouvat nemůžeme. Po půl roce chození jsme se k sobě nastěhovali a měli se báječně.

Nechtěné těhotenství

Tedy zhruba rok, do doby, než mi kvůli antibiotikům selhala antikoncepce a já zjistila, že jsem v sedmém týdnu těhotenství. Byla jsem v té době v prvním semestru na magisterském studiu, bylo mi 24 a chtěla jsem studovat, odjet na stáž a být dobrá v tom, čemu jsem věnovala své dosavadní studium.

Také David nebyl z těhotenství nadšený. Naše příjmy sice pohodlně stačily na to, abychom pokryli nájem a měsíční výdaje, ale kdyby do toho přišlo miminko, museli bychom se přestěhovat do většího podnájmu a s tím i velmi uskromnit.

Z neplánovaného dítěte se brzy stalo nechtěné, takže jsme se shodli na tom, co jsme si mysleli, že je pro všechny nejlepší, na miniinterrupci. Díky tomu, že jsem byla v osmém týdnu mě na zákrok přijali velmi rychle, aby byl zásah co nejmenší. Na kliniku jsme nastupovala odhodlaná - dítě přeci ve své situaci nemůžu zvládnout, co by s ním bylo, jak bychom ho uživili, jsem ještě mladá... Důvodů proč ne, jsem měla tisíc, ten jediný, proč ano, mi ale nedošel, nebo jsem ho spíš nechtěla najít.

Šokující příběh: Měsíc před porodem jsem zjistila, že nejsem těhotná!

Když jsem se po zákroku vzbudila z narkózy bylo mi příšerně. Lékařka mě ale uklidňovala, že to je normální a že se z toho vyspím. David mě vyzvedl a odvezl domů. Prospala jsem asi 30 hodin. Z "depresí" se mi ale vyspat nepodařilo.

Až když už bylo pozdě, došlo mi, že důvod, proč si dítě nechat by přebil všechny argumenty proč ne.  Dala jsem pryč moje a Davidovo dítě. To, co by z nás dělalo rodiče, človíčka, kterého bychom miloval! Skvělá kariéra se najednou nezdála tak skvělá, jako před zákrokem.

Probrečela jsem asi týden v kuse. Když mě David utěšoval, strašně se omlouval a prosil, abych mu odpustila, kdyby měl tušení, že je pro mě to těhotenství tolik důležité, podpořil by mě. Neměla jsem mu co odpouštět, za ztrátu našeho dítě nemohl, bylo to moje rozhodnutí a až pozdě jsem si uvědomila, jak moc bylo špatné.

Příběh čtenářky Dany: Manžel mě nakazil kapavkou

Z potratu jsem se dostávala více než rok, pomocí psychiatrů, terapií a léků. Ze studia tak nebylo nic a navíc jsme se stejně museli uskromnit, protože jsem kvůli svým psychickým problémům musela odejít z práce. Jediným světlým bodem byl David, který mě dokázal podržet a milovat po celou dobu, co jsem na tom byla zle.

Dnes je to deset let od nejhoršího rozhodnutí v mém životě. S Davidem jsme už osm let manželé a vychováváme dva nádherné chlapečky. Přesto mě ale nikdy nepřestane strašit vědomí, že jsme namísto třech uličníků mohli mít tři. A nikdy si nepřestanu vyčítat, že mým důvodem proč jít na potrat nebyla finanční tíseň, zdravotní nebo sociální problémy, ale pouhá sobecká neochota obětovat vlastní pohodlí.