Čtenářka Jana: Během operace jsem se ocitla na onom světě | Pro ženy | Blesk.cz

Čtenářka Jana: Během operace jsem se ocitla na onom světě

24. listopadu 2014 | 06:00

„Oblečte se prosím a přijďte se ke mně posadit ke stolu.“ Milý úsměv lékařky mě provází k židli pro pacienty, její oči jsou vážné. Až příliš vážné… „Musíte jít co nejdřív na operaci, napíšu vám doporučení na onkologii do Brna. Nemějte žádné obavy, vyhledejte tam doktora Antona. Je to můj spolužák z medicíny, odborník na české nemoci. Zavolám mu, ujme se vás.“

Moje téměř dvacetiletá praxe sestry v nemocnici mě nenechává na pochybách stran závažnosti operace. Pak šlo všechno rychle. Příjem na onkologii v lůžkové části, prohlídka panem doktorem, několik předoperačních vyšetření a stanovení dne a hodiny operace. V pondělí v osm hodin ráno mě přivezli jako prvního pacienta na operační sál. Vlídné, uklidňující oči pana doktora mě téměř zbavily strachu. Dvojí píchnutí injekcí a všechno se ztratilo někam daleko…

Mimo sebe

A najednou se stalo něco naprosto neobvyklého. Vznáším se v prostoru, je to stříbřitě bílá chodba, nebo spíš tunel, v dálce vidím intenzivní, nádherné světlo, vyzařující úžasný klid a lásku. Kolem mě jsou světelné bytosti, snad andělé, podpírají mě, letí se mnou. Vnímám z nich hlavně jejich usmívající a laskavé oči. Bytosti jsou tři…ne, počkat. Čtyři. Velmi pomalu se blížíme k onomu vzdálenému zázračnému světlu. V okolí vidím stříbrnou řeku, nádhernou louku plnou květin neobvyklých tvarů a barev. A vidím maminku, tatínka, mé příbuzné, kteří již nežijí. Mávají na mě, vítají mě.

Ještě ne...

Čtenářka se během operace dostala do tunelu. A na konci viděla jeho světlo...

Říkám svým andělům: „Já ale nemohu jít s vámi. Mám doma syny, vnuky, zahradu musím obdělávat, i práci v domě jsem nedodělala. Chci to všechno ještě vidět.“ Snad ve vteřině jsem byla v otevřených dveřích našeho domku, vidím svá vnoučata, hrají si na trávníku s míčem. Vidím své syny u jabloní, i růže a květiny, které jsem zasadila. Opakuji svým andělům: „Musím za nimi domů!“ Vše krásné mizí, někdo mně svítí do očí, poplácává po tváři. „Probuďte se, probuďte se, už to máte za sebou!“ Sklání se nade mnou bílý anděl v bílém plášti, můj lékař. Převážím mě ze sálu na pokoj. Mé tři spolupacientky mně musí podat ruku, abych se ujistila, že jsem na zemi, mezi lidmi.

Na sále jsem byla čtyři hodiny, tak dlouho trvala operace. V nemocnici jsem byla ještě čtrnáct dní, jizva se dobře hojila, ozařování, které bylo v plánu, lékaři nakonec zrušili a já se šťastně vrátila domů. K mým synům, vnukům i růžím…

Vás, milé čtenářky, chci ujistit – až přijde čas odejít z tohoto světa, čeká nás všechny jiný svět. Krásný, klidný, laskavý, milující. Nikdy na tento prožitek nezapomenu.

Více příběhů z onoho světa se dočtete v novém čísle Blesku pro ženy č. 48, které je nyní v prodeji.

Blesk pro ženy, číslo 48
 

 

Autor: Dita Černá