5°C
Když byl její syn malý, onemocněl leukémií. „Bojovali jsme s lékaři o jeho život a on sám bojoval ze všech nejvíc,“ vzpomíná dodnes dojatě. Syn nakonec nemoc porazil a ona i manžel měli pocit, že mají vyhráno. Jenže neměli. Po dvou letech se nemoc vrátila a v ještě těžší formě.
Překážka za překážkou
„Když jsem se chystala na další pobyt se synem v nemocnici, lékaři mi oznámili, že jsem těhotná. Nemohla jsem tedy z důvodu chemoterapie se synem v nemocnici zůstat. Manžel byl zaměstnaný a splácel hypotéku na náš domeček, ve kterém jsme bydleli a který nám dříve, než jsme se z nemocnice vrátili, vzala voda. V srpnu 2002 se totiž prohnala povodeň i naší chaloupkou,“ vyjmenovává těžkosti, které museli oba zvládnout, jako by vlastně o nic nešlo.
A tak dal Nadi manžel výpověď, aby mohl se synem v nemocnici zůstat a starat se o něj. Pětiletého chlapce čekala opět chemoterapie a pak transplantace kostní dřeně. „Věděli jsme, že je to opět běh na dlouhou trať. Domeček byl neobyvatelný, a tak jsem pobývala převážně v Praze Motole, abych byla synovi a manželovi co nejvíce na blízku. Bydlela jsem na ubytovně. Bylo to celé velice náročné, hlavně po finanční stránce. Manžel pobíral péči na osobu blízkou necelé čtyři tisíce. Já zhruba to stejné, protože jsem měla rizikového těhotenství.“
Dvojitý dar
A tak úspory, které manželé měli, mizely nenávratně za hypotéku, a oba se pomalu začali smiřovat s tím, že o dům přijdou. Mnohem důležitější byl život jejich malého syna. „Léčba nakonec dobře dopadla. Syn dostal novou kostní dřeň a naše rodina v té chvíli dostala dva nové životy. Narodila se mi dcera Kateřinka a syna jsme vítali zpět do života,“ vypráví se slzami v očích.
Odměna za odhodlání
Některé léky proti bolesti mohou způsobovat zácpu.
Autor: Profimedia.cz
Když se konečně vrátili do svého malého domku, manžel okamžitě nastoupil do zaměstnání a oba dělali, co bylo v jejich silách. „Já jsem doma jela na doraz. Bylo to náročné jak po fyzické, tak psychické stránce. Moje tělo na tyto stavy zareagovalo nemocí. Dnes se tomu ani nedivím. Pobírám invalidní důchod. Uvědomovali jsme si, že tuto situaci nemůžeme finančně zvládnout. Až třikrát týdně jsme jezdili do Motola a zpět na kontroly (200 km).
Doplatky za synovy a moje léky byly neuvěřitelně vysoké. Ale nevzdávala jsem se a jednou mi z té bezmocné tmy vysvitlo světlo. Seznámila jsem se s paní Evou Čejkovou a její firmou ŽENY s.r.o. a ta mi pomohla. Díky ní si na léky přivydělávám doma a vyrábím korálkové přívěšky pro štěstí. Říkám jim Nadino Štístko a věřím, že každý korálek přinese majiteli tolik štěstí, kolik ho bude potřebovat,“ říká odhodlaně a šťastně žena, která se dokázala poprat s každou těžkou situací.
