Příběh čtenářky: Život mi zničila vlastní matka | Pro ženy | Blesk.cz

Příběh čtenářky: Život mi zničila vlastní matka

21. listopadu 2014 | 06:00

Jsem zoufalá a přitom se svou situací nedokážu vůbec nic dělat. Ta síť, kterou jsem omotaná, je tak pevně utažená, že už nevěřím, že se mi podaří se z ní někdy vymanit. Problém je v tom, že to vlastně ani nechci. Bojím se života bez toho sevření, které mi přináší jistotu, že nejsem sama. 

Začalo to už v dětství. Moje matka je velice dominantní a rázná žena, které jsem se od malička bála jako myš kočky. Přísná a spravedlivá? Ne, spíš hysterická a citově vydírající. Nikdy jsem nedokázala předem odhadnout, co udělá. Jednou jsem asi v deseti letech dostala pětku z písemky a ona se vrhla k oknu, že z něj skočí. Tenkrát žil ještě můj otec, tak jsme ji tahali dolů z parapetu, ona se držela okenních rámů a křičela, že jsme jí zničili život a snažila se dokonat svůj záměr. Otec tvrdil, že už to na něj párkrát zkusila a že by opravdu neskočila, ale já se tenkrát úplně sesypala. "Maminko, prosím tě, neskákej, já se hned začnu učit a tu pětku si opravím,"vzlykala jsem, než jsem se úplně rozklepala a sesula se do kouta. Ten pocit si pamatuju dodnes. Jsem bestie, která svou maminku donutila k pokusu o sebevraždu. Co jsem to jen provedla?

matka, zlá
Všechno byla moje vina

Když se matka uklidnila a slezla z okna, dlouho jsem jí objímala a seděla jí na klíně. Ona mě odstrkovala a byla chladná jako skála z ledu. "Ne, nechoď za mnou, když se nejsi schopná kvůli mně ani naučit pár příkladů. Nevěděla jsem, že jsi tak hloupá. Spolu jsme skončili. Už nejsi moje dcera..., a tak dále, a tak dále. Cítila jsem takovou prázdnotu a opuštěnost, že mě to přímo dusilo. Trvalo pak mnoho dní, než se matka slitovala a pohladila mě po hlavě. Mezi tím jsem brečela, prosila, ukazovala jedničky v žákovské, ale ona stále opakovala: "Už nejsi moje dcera." Udělala bych všechno na světě, jen aby mě zase měla ráda. Třeba bych i skočila z toho okna sama…

Otec začal pít

Otec kvůli ní začal pít. Byl to slaboch a dokázal se jí postavit, jen když se předtím pořádně napil. Řvali pak na sebe celé hodiny a jednou na něj matka dokonce vzala nůž. Když s ním proti němu běžela, bezmyšlenkovitě jsem vyrazila od svého psacího stolu a pověsila se jí na ruku, abych útok zastavila. Ona se vysmekla, ale už neudržela rovnováhu, a jak padala, vrazila do skleněné výplně dveří, která se s šíleným lomozem vysypala. Matka zůstala ležet na zemi pokrytá střepy a nehýbala se. Já začala křičet, že je mrtvá, otec běžel volat sanitku. „Nic jí není, jen šoková reakce po hysterickém záchvatu," řekl lékař. Jak jsem byla šťastná, že se moje milovaná maminka zase probrala
"Tak tys bránila tátu a strčila mě do toho skla, abych se pořezala? To je hnus, jakou jsem já porodila dceru. Jdi ode mě, nechci tě do smrti vidět... Byla její první věta hned poté. A začalo to nanovo. Nepromluvila na mě celé týdny, odvrhla mě jako shnilý pomeranč a dělala, že neexistuju. Mohla jsem mluvit, křičet, brečet... pro ni jsem neexistovala. Táta pil skoro denně a o mě se moc nestaral. Tím, že mě matka takhle týrala, jsem na její přízni byla čím dál závislejší. Vždy mě po čase zase začala objímat, milovat a já plakala štěstím, že mám zase svou milovanou maminku.
Pak táta umřel na infarkt a matka začala brát různá antidepresiva jako bonbóny. "Přijeď nebo si pustím plyn," volala mi třeba i do školy a já jsem měla nervy na pochodu. "Tumáš, zobni si se mnou, ono to přejde," podstrčila mi občas neurol, lexaurin, prothazin nebo algenu. A tak jsem začala mlsat s ní a dnes se bez třech čtyřech dávek za den vůbec neobejdu.

Život v jejím stínu

Když jsem odmaturovala na gymnáziu, na vysokou jsem už nešla. Ráda jsem četla, tak mi přišlo jako dobrý nápad zašít se do klidu knihovny. A můj život s matkou pokračoval. Ne, že bych byla mužem nepolíbená, na pár známostí jsem si troufla, ale matka mi kladla takové překážky, že se ti muži se mnou do jednoho rozešli. Kdykoli jsem měla schůzku, stále mi volala, plakala, bylo jí špatně, dusila se nebo jí bušilo srdce a já musela za chvíli běžet domů. Pak mi vyčítala, že ji zanedbávám, nestarám se o ni, že je nemocná a určitě mi už nebude dlouho překážet. A jestli chci, že mi to usnadní, prý si stačí vzít jen trochu víc těch prášků, které bere. Dobře jsem věděla, že jich má plný šuplík a je toho schopná, a tak mi během let na muže přešla chuť. Vždyť každé moje rande mohlo znamenat její smrt.

Až odejte, půjdu za ní

Dnes jsem na své, již staré matce úplně závislá. Volám jí několikrát denně z práce, o všem se s ní radím, vlastně se stále bojím, že mi bude říkat, jak jsem zase všechno udělala špatně. Z práce letím každý den rovnou domů, víkendy trávím beze zbytku s ní. Kdykoli bych se měla večer někde zdržet, vždy se vymluvím, že mi není dobře a jdu domů. Popadne mě totiž taková tíseň, že jsem jako na trní, nemůžu se soustředit a myslím jenom na to, jak zmizet.
Jsem nešťastná a svou nenormální situaci si uvědomuji. Je mi přes čtyřicet a vím, že nebudu mít nikdy dítě a ani žádného partnera. Zkoušela jsem bydlet sama, ale nejde to. Ty deprese jsou potom ještě daleko horší a já mám chuť se zabít. Nevidím žádné řešení ani východisko, nejsem ničeho schopná. Ani na psychiatrii, kam chodím, mi nikdo nedokáže pomoct. Můj svět je zkrátka ONA. A až umře, sesypu její chemickou pozůstalost s tou svou a půjdu za ní. Co bych si tu sama počala!

 

 

Autor: sim