Před deseti lety jsem po přechodu přecházela silnici, jenže mě smetl šílenec v bílém favoritu. Po nárazu jsem kus odskočila, ale nehodu naštěstí odnesla jen moje levá noha. Řidič ani nezastavil a kolemjdoucím jsem byla fuk. Protože jsem ale nebyla vážně zraněná, zavolala jsem si sanitku sama.

Hledání toho pravého

Chvíli mi trvalo, než jsem se z šoku vzpamatovala, ale strachu z aut a z rychlosti už jsem se nezbavila. Jenže po čase jsem nastoupila do práce, kam bylo třeba dojíždět. A já začala hledat auto. „Pod kapotou sto padesát koní. Předjíždí úplně samo,“ říkali mi v autobazarech a většinou úplně ignorovali moje neustálé dotazy na bezpečnost. Bylo mi úplně jedno, jestli auto zrychlí z nuly na sto za šest sekund nebo má litá kola. Pokud do něčeho sednu, chci mít jistotu, že je to to nejbezpečnější auto na světě, říkala jsem si v duchu.

Šance na inzerát

„Zkus se podívat třeba do Annonce, tam je inzerátů na prodej aut spousta,“ poradil mi tehdy kamarád Mirek. Procházela jsem ji tedy denně, ale po čase mě napadlo, že bude lepší, když si podám inzerát sama. „Hledám spolehlivé a bezpečné auto, které mě vždycky doveze tam, kam potřebuji,“ stálo v textu inzerátu. Ozvala se mi spousta lidí, ale zaujal mě až inzerát od muže, který se podepsal Pavel. Podle svých slov nabízel auto bezpečné a vhodné pro začátečníky. Přiložil i několik fotek vozu, který se mi docela zamlouval.

Dvě lásky najednou

Domluvili jsme se na společné jízdě. Dodnes nevím, co mě uchvátilo více – jestli to auto, nebo samotný Pavel. Nejenže vozítko jezdilo úžasně, ale i Pavel měl s mým nemotorným řidičským uměním svrchovanou trpělivost. Strávili jsme spolu krásné odpoledne a já… jsem byla najednou tak trochu ztracená. Nedalo se nic dělat. Auto jsem brala i s jeho majitelem. Dodnes se mnou Pavel jezdí do práce a pořád je úžasně trpělivý, protože do dobré řidičky mám ještě docela daleko. A já ho za to miluju.