Bylo to období, kdy se mi nedařilo. Všechno, v co jsem věřila, postupně bralo zasvé. Veškerou svou energii jsem vkládala do manžela, našich dvou synů, našeho domu. Myslela jsem, že nám je fajn, u srdce mě hřál pocit, že mám přesně to, co jsem si přála. Jenže pak přišel muž a spustil na mě vodopád argumentů, proč už se mnou nemůže žít, jak se cítí nešťastný, jak jsem se mateřstvím změnila, jsem usedlá a nudná… a on chce žít.

Nečekaný šok

Bylo to jako z nějakého pitomého filmu. Nevěřícně jsem na něj koukala a hlavou mi běželo, co mám dělat. „Máme ještě šanci to změnit?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem. „Ne,“ odpověděl a dodal, že se do konce týdne odstěhuje. Za balastem slov o tom, jak nemožný je se mnou život, byla pochopitelně nová žena, ke které se nastěhoval. A začaly rozvodové tahanice, dům byl jeho… Zatím mě v něm s dětmi nechával, ale nevěděla jsem, kam se vrtneme, až půjde do tuhého. A do toho starost o děti, věčný kolotoč – práce, domácnost, úkoly, kroužky. Chodila jsem jako tělo bez duše, ponořená do svých trablů. A ty nakonec vyústily v to nejhorší.

....

Autor: Profimedia.cz

Poslední jízda

Jednoho dne jsem vyzvedávala syna z tréninku. Těsně předtím jsme se s manželem chytli kvůli penězům na děti, které mi neposílal včas. Hlavou mi pořád jela jeho zraňující slova, jimiž mě počastoval. Ani jsem Péťu pořádně nevnímala. Hodila jsem mu věci do kufru, on si nasedl do sedačky a vyrazili jsme. Já stále pohroužená do neodbytných myšlenek. A najednou zatáčka, cítila jsem, že to nezvládnu… a prásk! „Péťo, jsi v pořádku?“ zavolala jsem za sebe. Bylo ticho. Projel mnou tlak, že jsem málem omdlela, otočila jsem se a viděla jeho nehybnou tvář. Vrhla jsem se k němu, ale bylo pozdě! Ani nevím, kdy přijela záchranka, jak jsem se dostala pryč. Až zpětně jsem zjistila, že náraz nebyl silný, autu se nic moc nestalo. Tou osudovou a krutě nevratnou chybou bylo, že se Péťa nepřipoutal a já prostě selhala, nezkontrolovala jsem ho. Šťourala jsem se ve vlastních bolístkách a neohlídala to nejvzácnější, co mi život přinesl.

Peklo na zemi

Následující dny byly děsivé, raději bych byla mrtvá. Bolest byla tak příšerná, že jsem nemohla ani dýchat, bez psychofarmak jsem nefungovala. Doma bylo hrozné ticho, děsilo mě… Starší syn se stáhl do sebe a nekomunikoval. Z našeho domu jsem nakonec stejně musela odejít. Všechno mi Péťu připomínalo. Postupem času jsem se naučila přežít. Radovat se ze života ale zatím nedokážu, výčitky mě neustále dusí, a zřejmě to tak zůstane. Na světě mě drží jen náš první syn.

Více příběhů se dočtete v aktuálním čísle Blesku pro ženy, který je ode dneška k prodeji.

Titulka BPŽ 44

Autor: Archiv Blesk pro ženy