2°C
„Když jsem dokončila školu, našla jsem si ihned poměrně dobře placenou práci, a tak jsme se s Mirkem rozhodli, že si najdeme společný byt. Přišlo nám, že po dvou letech chození je nejvyšší čas posunout se dál. Našli jsme si tedy krásný byt, takové romantické hnízdečko," vypráví Sabina. Vše klapalo jako na drátkách a kromě pár hádek, které ale utužují každý vztah, neměli žádné problémy. Po půlroce společného soužití se jim oběma měl změnit život.
„Jednou jsem takhle po večeři myla nádobí, když se mi najednou z vůně mycího prostředku udělalo strašně nevolno a musela jsem se jít vyzvracet. Nepřikládala jsem tomu žádnou větší pozornost, myslela jsem, že mi prostě nesedlo jídlo. To se přeci stává," přemýšlí Sabina. Jenže to samé se opakovalo ráno. Prostě aroma mycího prostředku, které jí do té doby vůbec nevadilo, najednou její čichové buňky totálně dráždilo. Když se o tom bavila se svou maminkou, ta vykulila oči. Řekla jí, že stejný problém měla také před čtyřiadvaceti lety. Když byla těhotná...
Osudové dvě čárky
Nejprve se mu o svém těhotenství bála říct.
Autor: Shutterstock.com
Sabina si tedy šla okamžitě koupit těhotenský test. Mirkovi o tom zatím nic neříkala, nechtěla ho děsit předem. „Ten den nikdy nezapomenu. Tak nějak jsem najednou věděla, že prostě jsem těhotná. Na testu se ihned ukázaly dvě čárky a se mnou to málem seklo. Sedla jsem si na vanu a rozbrečela se. Nedovedla jsem si představit, že bych měla mít dítě. Ano, byli jsme spolu už přes dva a půl roku, ale měli jsme ještě tolik společných snů o budoucnosti. Do které se mateřství vůbec nehodilo...," vypráví.
Celý den o tom Mirkovi vůbec nic neřekla. „Potřebovala jsem si to nejdřív v hlavě urovnat sama. Chtěla jsem si to všechno promyslet, jestli by to vůbec mělo smysl a jestli bychom to vůbec zvládli, hlavně po finanční stránce. Najednou jsem si ale představila sama sebe s bříškem a s tím, že bychom vlastně byli rodina. A to mi přišlo strašně úžasné."
Neadekvátní reakce
Nejdřív se s těhotenstvím nechtěl smířit.
Autor: Shutterstock.com
Pro jistotu si zašla ještě k doktorce, která jí potvrdila, že je v pátém týdnu. Teď ale přišla ta nejtěžší chvíle, a to říct o tom Mirkovi. Jeho reakce ji překvapila. Vylítl a začal na ni křičet. Že prý jak si to představuje, vždyť potřebuje dodělat ještě ten kurz na instruktora potápění, což je nákladná záležitost, a že teď na to, mít dítě, není vůbec vhodná chvíle. Že třeba za dva roky klidně, ale teď ještě ne. „Pak si zase sednul na gauč, dal hlavu do rukou a normálně se rozbrečel. To jsem nikdy nezažila. Já seděla v křesle a taky brečela. Zeptala jsem se ho, co teda budeme dělat. Jestli mám jít na potrat, nebo co. Odpověděl mi, že neví. Tu noc jsme ani jeden nemohli spát. Mirek se celou noc převaloval, já brečela. Nevím, kdo z nás dvou byl z té skutečnosti více rozhozený."
Druhý den po oznámení těhotenství byla Sabina totálně mimo. Myšlenka na to, že by si dítě nechala vzít, nepřicházela v úvahu. „Vím, že to byl tehdy jen plod, ale já už ho považovala za své dítě. A to přeci nemůžu zabít. Je to součást mě. Byla jsem rozhodnutá, že si ho za každou cenu nechám, i kdybych ho měla vychovávat sama. Mirek není úplnej vůl, aby mě v tom nechal samotnou, finančně by mi pomohl, naši snad taky," uvažovala Sabina. Ale Mirek večer přišel z práce s velikou kyticí a ještě větší omluvou, že se včera choval jak blbec a jeho reakce nebyla adekvátní.
Nebo spíš byla adekvátní až až. „Omlouval se, že to tak nemyslel. A že všechno jde stranou, že si kurz dodělá, až bude víc peněz, a to, co má teď ušetřené, dáme na vše kolem dítěte. Najednou se začal těšit. Sahal mi na břicho a začal vtipkovat, jak se bude malý jmenovat. Samozřejmě, že to bude kluk, holka nepřichází v úvahu," usmívá se, byť bolestivě, Sabina. Ještě toho večera, když usínala, ji probudil. Požádal ji o ruku. Že když spolu čekají miminko, měli by být rodina se vším všudy. Sabina ani vteřinu neváhala.
Znovu zamilována
„Měla jsem pocit, že jsme se do sebe znovu zamilovali. Bylo to všechno strašně krásné, já prožívala úplně úžasné pocity. Jako nikdy předtím. Když jsem dostala těhotenskou průkazku, byla jsem v sedmém nebi. Prostě pohádka. Jenže v 18. týdnu jsem v noci najednou začala krvácet. Okamžitě jsme sedli do auta a Mirek mě odvezl na pohotovost. Už v autě jsem věděla, že tohle není dobré. Nechtěla jsem si to připustit, ale tak nějak jsem tušila, že tohle je konec. Doktor mi pak potvrdil mé nejčernější předtuchy. Samovolný potrat."
Pro Sabinu to byl zatím nejhorší den v životě. „V tu chvíli mě kus zemřel. Přišla jsem si neuvěřitelně prázdná. Nechtěla jsem s nikým mluvit. Ležela jsem v nemocnici v posteli a jen brečela. Nešlo to zastavit. Nechtěla jsem nikoho vidět, vím, že Mirek proseděl celou noc před mým pokojem, ale prostě jsem nemohla. Když mě pustili z nemocnice, vůbec se mi nechtělo domů, do našeho bytu. Do toho, ve kterém jsme plánovali za pár měsíců být ve třech."
Byl mi oporou
Další týden byla Sabina doma, kde se naprosto užírala. Mirek si občas musel odskočit do práce, ale po většinu doby se jí snažil být oporou a podporoval ji. Ačkoliv z toho byl sám naprosto zdrcen, a když u toho Sabina nebyla, sám brečel a byl psychicky zdeptaný z toho, že přišli o dítě, byť v „pouhém" čtvrtém měsíci. Ale věděl, že se před ní nesmí složit, že jí musí být oporou. Po několika týdnech začala bolest pomalu odeznívat, ale něco nebylo v pořádku.
„Nedovedu si to vysvětlit, ale přišlo mi, jako by s miminkem zemřel i kus mé lásky k Mirkovi. Pořád byl stejně úžasný, jako předtím, ale já jsem prostě na něj najednou nahlížela úplně jinak. Jednou jsem se na něj podívala a nabyla dojmu, že za to všechno neštěstí vlastně může on. Vždyť to on nejdřív dítě vůbec nechtěl a říkal, že není vhodná doba! Nemohla jsem se té myšlenky zbavit. Říkala jsem to kamarádce, která se mi to snažila všemožně vymluvit. Tak nějak logicky jsem věděla, že to není jeho vina, on za to nemůže, vždyť nakonec i on chtěl mít dítě. Ale prostě toho brouka v hlavě jsem se nemohla zbavit," vypráví dál Sabina.
Zaplatila jsem za své sobectví
K Mirkovi se začala chovat odtažitě a i on brzy pocítil, že to není v pořádku. Jejich vztah se pomalu, ale jistě začal ubírat ke konci. „Snažila jsem se trávit většinu času mimo náš domov. Byla jsem dlouho v práci, chodila s kamarádkami ven nebo byla u našich. Doma na mě vždycky padl splín, a když jsem viděla Mirka, vybavila se mi chvíle, kdy mě celou zkrvavenou vezl do nemocnice. Nešlo to dál. Po čtyřech měsících od potratu jsem se s ním rozešla. Nejhorší na tom bylo, že jsem ho vlastně ještě pořád milovala. O to bolestivější pro mě bylo to, že jsem se nemohla zbavit pocitu, že za to může on. Měla jsem strašně rozporuplné myšlenky."
Sabina si myslela, že se s tou ztrátou nejlépe vyrovná tak, že vymaže ze svého života muže, se kterým otěhotněla, stejně jako i vše, co měli společné. Odjela pracovat do Anglie, ale zjistila, že od problémů se prostě utéct nedá. „Nejhorší je, že jsem si teď vlastně uvědomila, že jsem přišla o nejlepšího chlapa, jakého jsem si mohla přát. Jenže ten náš vztah už prostě slepit nepůjde. Byla jsem neuvěřitelně sobecká, vůbec mi nedocházelo, že o dítě jsem přišla nejen já, ale i on. To mě dřív vůbec nenapadlo. Holt si to teď musím vyžrat," ukončuje své vyprávění.
