„Všechno začalo, když jsem zakopla na schodech v pivnici, kde jsem dělala manažerku,“ vypráví svobodná matka. Zdánlivě nevinný pád odstartoval řadu nešťastných příhod, které měla Steffanie v dalších letech prožít…
Zrádný kotník
Protože ji po pádu bolel kotník, navštívila rodačka z Cornwallu obvodního lékaře. Ten jí řekl, že jde o zlomeninu, a poslal ji ke specialistovi. Všechno nasvědčovalo tomu, že léčba proběhne normálně. Jenže kotník se zanítil – a antibiotika byla na infekci krátká.
„Myslela jsem si, že jsem v pořádku, ale po půl roce se znova objevily známky zanícení,“ vzpomíná Steffanie. „Šla jsem ke svému doktorovi. Pamatuji si jenom, že jsem v čekárně omdlela a probudila se v nemocnici.“
Mezitím jí už otevřeli nohu a kotník vyčistili. Ukázalo se však, že infekce se rozšířila do nohy. Jediným řešením byla amputace. „Jsem docela prakticky založená. Došlo mi, že když si nohu nechám, tak zemřu. A kdo by se postaral o mého syna? Bylo mu tehdy jen půl roku.“
Řetězec smůly
Infekce bohužel v jejím těle zůstala a Steffanii způsobila postupné oslepnutí. Nezdolná žena se ale držela. Za pomoci sociální pracovnice se naučila zvládat svůj nový život i výchovu syna Luka.
Za pár let ovšem přišla další rána. Steffanii selhaly ledviny a do toho se nakazila bakterií MRSA, které se tělo jen velmi těžko zbavuje. Když ji konečně propustili z nemocnice, její ledviny už nefungovaly naplno. Ale ona ano.
Do dne, kdy jela se svou asistentkou autem na výlet. Dostaly se do centra bouračky a obě utrpěly vážná zranění. Odnesla to i zdravá noha Steffanie. Měla rozdrcené stehenní kosti a místo kolene musela dostat protézu.
„Moje ledviny byly už tak slabé,“ říká věčná pacientka. „Po nehodě se ale jejich funkce snížila na 18 %.“ Nakonec byly zcela nefunkční, takže je loni lékaři museli transplantovat. A aby toho nebylo málo, transplantovali Steffanii i slinivku.
Láska z lůžka
Její poslední pobyt v nemocnici měl také světlou stránku – potkala tu svého nynějšího snoubence, automechanika Scotta Pooltona. „Nehledala jsem vztah, byla jsem přece v nemocnici,“ usmívá se. „Ale stalo se. Letos v únoru jsem ho požádala o ruku.“
Steffanie o sobě tvrdí, že je vlastně šťastná. „Je to přece požehnání, že jsem přežila všechno, co se mi za poslední roky přihodilo. Měla jsem štěstí v neštěstí.“
I podle Scotta je neuvěřitelné, že to jeho nastávající nikdy nevzdala. A navíc dokázala vychovat syna. „Nikdy jsem nepoznal člověka, jako je ona,“ tvrdí. „Nemůžu se dočkat svatby. Bude to nejkrásnější den našeho života.“