Daniela (36): Mohla jsem sdílet svůj strach

Jsem učitelka angličtiny na mateřské dovolené. Mám dvě děti, sedmiletého Lukáše a pětiletou Elišku. Letos na jaře nás zastihla hrozná zpráva: Elišce diagnostikovali rakovinu. Vypadalo to na běžnou infekci, ale lékaři se rozhodli udělat testy na leukémii.

Byly pozitivní. Elišku si rovnou nechali v nemocnici, já se rozhodla, že tam budu s ní. Můj manžel, taky učitel, se zatím staral o Lukáška. Hodiny strávené na onkologii jsou dlouhé, hlavně když dítě spí a vy máte čas na přemýšlení o tom, co bude.

Bezesné noci jsem si krátila na internetu. Objevila jsem stránky a fóra zaměřená právě na vážně nemocné děti. Zprvu jsem si jen četla zkušenosti ostatních matek, ale později jsem se začala sama zapojovat.

Bylo to uklidňující, dostat v jakoukoli denní i noční hodinu odpověď, povzbuzení, útěchu. Vědět, že v tom nejsem sama. Když jsem musela dceři ostříhat vlasy, sdílela jsem s virtuálními „přítelkyněmi“ její fotku. Psaly mi, že vypadá úžasně. Neumíte si představit, jak mě každý milý komentář dojal.

Z online kamarádek se navíc staly skutečné! Jednoho večera za mnou přijely na návštěvu tři holky z diskusního fóra. Dovezly mi tašku plnou hraček, knížek a pastelek pro Elišku. Bylo v ní i něco pro mě – bonboniéra a láhev vína.

Večer strávený s maminkami, které měly podobnou zkušenost, mi dodal sílu k dalšímu boji. Eliška je už doma, ale pořád lítáme po doktorech. Ještě nemáme vyhráno. Já ale věřím, že jednoho dne napíšu na internet: moje holčička je zdravá.

Pavlína (28): Blogovala jsem proti poporodní depresi

Žiju s manželem v podhůří Krkonoš. Před rokem se nám narodila dcera Anička – a já upadla do deprese. Dostala jsem najednou šílený strach z mateřství. Co když něco pokazím? Co když dítěti nechtěně ublížím?

Doktoři mi řekli, že jde o běžnou „depku“, tzv. baby blues, která do týdne odezní. Neodezněla. Celé dny jsem jen ležela v posteli. Nebyla jsem schopná pohybu, natož komunikace s manželem nebo péče o dítě. Naštěstí zasáhly babičky a Aničku se staraly.

Nikdo ale nevěděl, co dělat se mnou! Pořád jsem plakala. Odmítala jsem jíst, pít, vycházet ven. Psychiatr mi předepsal antidepresiva, ale byla jsem po nich akorát ospalá. Poradil mi taky, ať formuluji svoje pocity – když to nejde nahlas, mám si je prý zapisovat.

Místo deníčku jsem zvolila anonymní blog. K mému překvapení ho lidé doopravdy četli, a dokonce reagovaly. Ženy s podobnou zkušeností mi radily, posílaly odkazy na zajímavé weby a diskusní fóra.

Tak jsem mohla doslova 24 hodin denně sdílet své problémy s ostatními uživateli. Navzájem jsme se podpořili a ujistili, že naše stavy jsou zcela v pořádku. Nečekala jsem, že na internetu najdu tak přátelské a laskavé prostředí.

Díky tomu, že jsem se mohla svěřit, se můj stav den ode dne zlepšoval. Zdravá ještě nejsem, ale už chodím ven, navštěvuji terapeutku a beru lepší léky. Manžel pracuje částečně z domova a o Aničku se staráme společně. Díky své virtuální komunitě už vím, že to dokážu.