Láska ze základky

Poznali se už v dětství. „Dlouho jsme po sobě koukali na školní chodbě, ale do řeči jsme se dali až na jedné hodině výtvarky,“ vypráví Emma. „Byl to skvělý, veselý kluk, každý ho měl rád. Jeho radost ze života byla prostě nakažlivá.“

Ani studium na univerzitách v různých městech dvojici z anglického Derbyshiru nerozdělilo. Čerství absolventi se pak vrhli do společného života. Našli si práci – Emma jako ilustrátorka, William jako učitel – a začali šetřit na dům.

Odtud byl už jen krok k zasnoubení. William požádal Emmu o ruku v místnosti vyzdobené obrázky exotických pláží. „Radši bych to udělal na některé z nich,“ řekl jí, „ale to si zatím nemůžeme dovolit.“

Bojoval, ale marně

Navzdory nízkému rozpočtu byl mladý pár šťastný. Jen kdyby William čím dál častěji netrpěl bolestmi a záchvaty kašle… Běhání po doktorech nepomáhalo, odborníci nenacházeli příčinu.

Až v nottinghamské nemocnici se dozvěděl děsivou diagnózu: v jeho těle se rozvinul zhoubný nádor. Začal docházet na chemoterapii a zkoušet různé typy léčby, ale svalů ubývalo a jeho imunita byl čím dál slabší.

Po měsících boje s rakovinou musel být William hospitalizován. Nádor se rozšířil i do jeho nervového systému a vzal mu schopnost řeči. Ošetřující sestry si ho ale oblíbily. Právě ony jednoho rána přišly s nápadem uskutečnit dlouho plánovanou svatbu.

Rekordně rychlá svatba

„Podle stisku jeho ruky jsem poznala, že si mě vážně chce vzít,“ prohlašuje Emma, která se vdávala v prostých tmavomodrých šatech. „Okamžitě jsem běžela do města sehnat prstýnky. V obchodě měli jen vzorkovník – tak jsem koupila vzorky.“

Narychlo pak svolali obě rodiny, včetně Williamových dvou sester, a nejbližší přátele. Svůj souhlas dal William Emmě pouhým stiskem ruky. Při podpisu mu musel asistovat otec.

Ženich zemřel 11 dní po svatbě. „Báli jsme se, že bude mít záchvaty šílenství nebo vzteku, ale on si až do poslední chvíle udržel veselou mysl,“ říká jeho matka Helen. „To je nám aspoň částečnou útěchou.“