Nikdy jsem neměla lehký život. Ve dvou letech mě máma odložila do dětského domova. V osmnácti jsem si pronajala s kamarádkou garsonku a našla si práci servírky. S penězi to bylo těžké, tak jsem si časem ještě přibrala brigádu u úklidové firmy.

Náhradní rodina

Po čase jsem začala pravidelně uklízet v bohaté rodině, která se naštěstí ke mně stavěla moc hezky. Brzy jsem k nim zapadla. Nejspíš i díky tomu, že jejich dcera byla stejně stará. Paní se ke mně chovala skoro jako k dceři, vzala mě párkrát do divadla, nezapomněla mi popřát k narozeninám, k svátku.

Pak přišla láska

V restauraci, kde jsem pracovala, mi osud brzy přivál do cesty přítele. Seznámili jsme se kuriózně, polila jsem ho kávou… Chemie mezi námi zafungovala na první pohled. Druhý den přišel znovu na oběd a pozval mě do kina. Rozuměli jsme si. Z prvních nesmělých doteků a polibků se pomalu vyklubala láska. Asi po třech měsících vztahu jsem zjistila, že s Richardem čekám miminko. Byla jsem z toho překvapená, ale říkala si, že se přece máme rádi, navíc Ríša bydlel v domku na kraji města a těšil se, jak se k němu brzy přestěhuji.

Takže jsem ho pozvala na druhý na večeři, do krabičky vložila dětské botičky převázané stuhou. Když Richard přišel, předala jsem mu krabici s tím, že pro něj něco mám. Pomalu rozvázal mašli: „Co to má být?“ Štítivě chytil do ruky pletené bačkůrky pro miminko.

Drsná realita

Když jsem mu vše vysvětila, ostře zaregoval: „Zbláznila ses? Mám před povýšením a ty si vymyslíš toto…“ Když jsem mu řekla, že nejde o výmysl, trval na tom, že dítě mu zničí kariéru. Když jsem se rozplakala, řekl jen: „No tak, neblbni. Necháš si to vzít a možná později si dítě uděláme. Až budu mít vše v práci jisté. Až budu mít vyšší plat, až vás uživím.“ Jenže já se rozhodla pro dítě a s Richardem se rozešla.

Našla jsem svou pravou mámu

Přece se nemůžu zbavit svého dítěte podobně, jako to udělala kdysi máma mně! Byla jsem sama, a těhotná k tomu. Proplakala jsem noci a pak jsem se rozhodla najít mámu. Zoufale jsem potřebovala někoho, kdo mě pochopí. Ale byla to chyba, jak jsem časem zjistila. Sice jsme si na první schůzce měly co říct, dokonce jsme si i poplakaly a já jí vše odpustila, později to bylo horší. Když mě pozvala jednou na oběd a já jí prozradila, že bude babičkou, reagovala jen slovy: „A máš muže?“ A tak jsem jí vyprávěla o Richardovi i o rozchodu. „Má pravdu, nenech si zkazit život,“ řekla mi věcně.

Rozešly jsme se ve zlém

„Ale to je moje dítě!“, namítla jsem. Máma nesouhlasila. Tvrdila zarputile, jak je to těžké vychovávat sama dítě, bez peněz. Nakonec jsme se rozešly ve zlém. Měla totiž pocit, že jsem si přišla jen pro peníze. „Konečně se mám na stará kolena dobře. Mám peníze, dobrou práci i byt. Nenechám se o to od tebe připravit,“ křičela na mě, než zabouchla nadobro dveře.

Postižené dítě

Naštěstí mi na čas pomohla moje ,adoptivní‘ rodina z vily. Ovšem jen do chvíle, než jsem porodila zdravou a krásnou dceru Valerii a jejich dcera Mirka o pár měsíců později nemocného, postiženého syna. Potom jsem totiž u nich už nebyla vítána. Mirka totiž těžce nesla pohled na moje zdravé dítě. Chápala jsem to. Doma jsem si mohla dovolit být jen půl roku, pak jsem si sehnala kamarádku na hlídání a honila peníze, abychom vůbec s dcerou přežily. Richard mi sice nějaké posílal, ale bylo to zoufale málo.

Nelituju

Více mě však trápilo to, že jsem neměla nikoho, komu bych se mohla svěřit se svými problémy, radostmi, s trápením. Valinku vychovávám sama, zatím nemám sílu a chuť hledat si nový vztah. Přesto jsem nikdy svého rozhodnutí nelitovala. Jsem ráda, že jsem si tenkrát svou dcerku uhájila přede všemi. Dnes bych sice třeba mohla být po Richardově boku, mít byt, majetek i peníze. Ale bůhví, jestli bych po onom doporučovaném potratu vůbec mohla mít děti.       
Čtenářka Pavla