Probudila jsem se v Chrudimské nemocnici. Nemohla jsem si vzpomenout, co tam dělám a pak mi to došlo. Jela jsem ke kamarádce do Chrudimi na svatbu našeho známého. V autobuse se mi udělala zle a pak? Nic. Tma.

„Máte velikou cystu na vaječníku. Možná praskne. To nikdo, bohužel, neví,“ oznámil mi doktor. S pláčem jsem se ptala, co budou dělat? Prý mě nemohou operovat, cystu 9x7cm prý ještě nikdy neviděli. Ne, u třináctileté pacientky. Prostě nevěděli co se mnou.

Málem jsem vykrvácela

Nakonec pro mě přijela maminka a odvezla mě k doktorovi do Prahy, který byl ochoten to se mnou „zkusit“. Operace trvala dlouhé tři a půl hodiny. Několik týdnů jsem strávila na gynekologickém oddělení, kde byly ženy po porodu. V noci jsem se nevyspala buď bolestí, nebo protože miminka odmítala spát. Zhubla jsem 10 kilo a týden po operaci jsem se dozvěděla, že když mě "otevřeli, cysta už byla prasklá a málem jsem vykrvácela.

Neunesly mě vlastní nohy

„Nádor ve vás rostl několik let. Jinak by nemohl být tak obrovský. Proto jste také tolik zhubla,“ vysvětloval mi doktor, když jsem si stěžovala, že mě neunesou ani vlastní nohy. „Musíme dávat pozor, aby se to nevrátilo.“ A co čert nechtěl, do půl roku jsem byla na sále znovu. Co naplat, že mi vzali pravý vaječník. Nemoc se přesunula na ten zdravý, levý.

Nemáte žádný vaječník

Přišla jsem o půlku a rok po té o další čtvrtku. Když jsem po dvou letech přišla na vyšetření, u ultrazvuku se chirurg zamračil. „Vy už vlastně vaječník nemáte. Jen takové klubíčko. To moc dlouho nevydrží. Připravte se  na to, že by bylo dobré, abyste měla děti co nejdřív. V jiném případě už to totiž nebude dost dobře možné.“ Byla jsem v šoku. Dnes je mi dvacet let.

Moc času mi nezbývá

Nedávno jsem byla u doktorka, který zvesela zavelel, že "už by bylo načase". Nemám partnera, bydlím v podnájmu se spolubydlícími a chodím na brigádu do fast foodu. Můj doktor na mě netlačí, jen mi potichu připomíná, že už je na čase. Co mám dělat?

Poprosit nějakého kamaráda? Mermomocí si žádný vztah nenajdu a představa, že ano a příteli sdělím, že od něj chci miminko, mě děsí. Mám se snad smířit s tím, že v budoucnu nějaké dítě adoptuji, nebo se podřídit svému osudu? Těžko říct. Jediné, co je jiesté je, že už mi moc času nezbývá.

Čtenářka Barbora