Příběh čtenářky: Tragédie nenaplněné lásky. Nestihla jsem mu říct, že ho miluji! | Pro ženy | Blesk.cz

Příběh čtenářky: Tragédie nenaplněné lásky. Nestihla jsem mu říct, že ho miluji!

28. července 2012 | 06:11

Čtenářka nám poslala příběh, kde napsala, jak své dobré kamarádce Petře chtěla dohodit Honzu, také blízkého kamaráda. Podařilo se a šli spolu na rande. Petra se zamilovala. Bohužel to ale dopadlo nešťastně.

Moje kamarádka si prožila období, které nebylo zrovna záviděníhodné. A já v něm měla tak trochu prsty. Petra byla svobodná maminka tříletého syna. Pořídila si ho velmi mladá a zůstala na něj sama, otec se k němu nechtěl znát. Občas jsem se jí snažila ze stereotypu vytáhnout na výstavu, diskotéku nebo jen tak na skleničku.

Někoho pro tebe mám!

Pokaždé to bylo fajn. Když jsme spolu jednou probíraly mužské, zeptala jsem se: „Jsi už dlouho sama, nechceš chlapa?“„A kde ho vezmu? Není moc takových, kteří by se postarali a přijali i mého Jiříka. Navíc už nechci žádného kuřáka, pijana, musí to být sportovec. Víš, jak ráda chodím po horách, plavu a hraju tenis. Takového určitě hned tak nenajdu,“ vzdychla si Petra. „No, já bych právě někoho takového pro tebe měla. Jen je kapku menší než ty,“ překvapila jsem ji.

Pozval ji na rande

Nezapomněla jsem zdůraznit, že je pár měsíců rozvedený, je to můj bývalý soused a netouží po ničem jiném než si najít fajn přítelkyni. Petra váhala, ale já ji ujistila, že to zařídím. A tak se stalo, že jí za pár dní přišel mail tohoto znění:

„Ahoj Petro, Jmenuji se Honza. Jsem jen o tři roky starší než ty, ale někdy se cítím na deset. Tolik mám v sobě energie. Rád jezdím na hory, plavu, hraju míčové hry a vůbec dovádím. Jen od rozvodu nemám s kým to páchat. Pracuji, nekouřím, téměř nepiji. Děti miluji, jen zatím žádné nemám. Vím, že dohodnuté rande není možná tak romantické, ale rád bych tě pozval třeba na zmrzlinu a tvého syna samozřejmě také. Budu se těšit na odpověď!“

Smála se jeho výšce

Odepsala a pak si vyměnili pár mailů. Asi ve čtvrtém se konečně domluvili, kde se uvidí. Byla překvapená, že ve skutečnosti je Honza menší o celých patnáct centimetrů. Ač nerada, musela se tomu trochu smát. On znejistěl.

Přesto to bylo nakonec povedené odpoledne. Nebýt toho Honzova handicapu, říkala si Petra, že potkala ideál. Rozuměli si, měli úplně stejné zájmy. On jí ale už nikdy neodpustil ten jízlivý úsměv, když ho viděla poprvé.

Nevěřil si, a tak ani jí

Začal ji brát jako kamarádku. Volali si, psali, občas si spolu vyšli. Petra se trápila, že z toho nebude nic víc, zvlášť ve chvíli, kdy jí Honza říkal, že si musí stůj co stůj najít novou partnerku. Jednou mu řekla: „A mě nechceš?“ Neřekl ne, jen jí připomněl, že se stydí za jeho výšku. Odpověděla, že už dávno ne, že jsou přece ideální pár, že ho má moc ráda... Ale Honza si nevěřil.

Nedokázal si představit, že by s ním ta pěkná, vyšší holka zůstala. Bál se, že by z toho bylo z její strany jen povyražení. Takže hledal a lovil v jiných končinách. S Petrou bezostyšně probíral, jak sbalit tu a tu, co které říct, aby ji oslnil.

Petra s ním vydržela až do konce

Vůbec mu nedošlo, jak ji tím Petra trápí. Žádný vztah mu ale víc než pár týdnů nevydržel. A pak zničehonic vážně onemocněl, zjistili mu leukemii. Byl unavený, malátný, většinu času trávil v nemocnici. Nemohl sportovat, chodit ven.

Všechny jeho potenciální partnerky ho opustily. Všechny, až na Petru. Chodila za ním, nosila mu ovoce, utírala mu pot z čela, když mu bylo nejhůř. Nevyčítala, nepřipomínala mu, jak moc ji ranil. Jen mu hladila ruku. Happy end se nekonal, Honza se nikdy neuzdravil…

Čtenářka Pavla

 

Autor: Kateřina Pokorná, Kema