Když mi bylo čtrnáct a začala jsem si dopisovat s jedním, pro mě zcela neznámým klukem. Adresu mi dala jeho teta, která byla v tu dobu naše sousedka. Už ani nevím, čím to tenkrát odůvodnila. Prostě jsem kývla a každý týden poslala psaní pár set kilometrů daleko jistému Jirkovi.

Neskutečně jsem se pokaždé těšila na odpověď. Možná to bude znít dětinsky a naivně, ale já se tenkrát do něj přes dopisy bezhlavě zamilovala. Posílali jsme si fotky, plánovali, že se jednoho dne sejdeme, občas jsme si zavolali.

Když Jirka nastoupil na policejní střední školu, která byla v Jihlavě, tedy coby kamenem dohodil od mého bydliště, nemohla jsem se dočkat, až se konečně uvidíme. Ale opak byl pravdou.

Škola byla náročná, takže si Jirka vyhrazoval na dopisování stále méně času. Dopisy chodily nejprve po šesti týdnech, pak po dvou měsících, takže jsem si řekla, že to už nemá význam, a snažila se myšlenky na Jirku vyhnat z hlavy.

Najednou přišel někdo jiný

V té době mi do cesty vstoupil Filip. Byla to láska na první pohled. Potkali jsme se na zábavě a hned druhý den jsme spolu začali chodit. Bylo to skvělé, Filip byl pozorný, příjemný, dvořil se mi, nosil drobné dárky, zkrátka si mě získával stále víc.

Asi za tři měsíce mi zničehonic přišel dopis od Jirky. Prý jestli bychom se nemohli sejít. Odmítla jsem, on byl však neústupný. Svolila jsem tedy, že se sejdeme.

Nevím, co se ve mně tenkrát vlastně zlomilo, byla jsem přesvědčená, že jsem zamilovaná do Filipa. Jenže když jsem na schůzku s Jirkou přicházela, srdce mi bušilo jako o závod a já se na něj neskutečně těšila.

Dobře jsme si popovídali, procházeli se a já se ani slovem nezmínila, že s někým chodím. Úplně jsem zapomněla na čas, takže mi ujel poslední vlak.

Přespali jsme tedy oba u mé babičky. Ani nemusím dodávat, že jsme skončili v jedné posteli. Milování bylo nádherné, vlastně jsme celou noc oka nezamhouřili. Usnula jsem až k ránu

Chtěl si mě dokonce vzít!

Když jsem se probudila, Jirka už v posteli nebyl. Na stole mi jen nechal vzkaz s jedinou vzkazem – že mě miluje! Celou cestu domů mě trápily výčitky svědomí.

Rozhodla jsem se, že Filipovi všechno přiznám, jenže k tomu nakonec nedošlo.

Přišla jsem na to, že bude mnohem lepší, když Jirkovi popravdě napíšu, jak se věci mají, a náš románek, jenž vlastně ještě ani pořádně nezačal, ukončím. On se s tím však nesmířil.

Psal, volal, prosil, chtěl mě vidět, dokonce plakal. Říkal, že požádá rodiče o mou ruku, že spolu budeme žít.

Byla jsem hodně na rozpacích, ale věděla jsem, že v srdci mám pevněji zakotveného přece jen Filipa.

Za pár měsíců jsem se proto za něj i vdala a dodnes ničeho nelituji. Svoje selhání si sice nikdy nepřestanu vyčítat, ale Filipa ani dvě nádherné dcery bych za nic na světě nevyměnila. Máme se rádi a jsme šťastní.

A na Jirku si dnes jen občas takto vzpomenu.

Čtenářka Katka