Jedno podzimní odpoledne, v době, kdy jsem si žila celkem spokojeně už patnáct let se svým manželem, mě ze sledování televize vyrušil telefon. Ozval se mužský rozrušený hlas: „Dobrý den, jmenuji se Karel a určitě bych se s vámi co nejdříve velmi rád sešel. Možná tomu nebudete chtít věřit, ale váš manžel si pronajal společně s mojí ženou byt.“ Domluvili jsme se, že se uvidíme za hodinu v jedné blízké kavárně. Na místo schůzky jsem běžela jako smyslů zbavená.

Nechápali jsme to

U stolku už zatím netrpělivě posedával poměrně hezký muž, do jehož výrazu se vryl momentální pocit bezmocnosti. Představili jsme se a on hned spustil: „Nechápu, proč to udělala, měli jsme poměrně hezký vztah. Občas mě pracovní povinnosti odvelely na dva až tři dny mimo republiku, ale nenapadlo mě, že moji absenci doma vyřeší takhle.“ Mně také Michal často vyčítal, že hodně pracuji, že se mu jako žena nevěnuji tak intenzivně, jak by si představoval. V tu chvíli mi došlo, kde může vězet i můj problém…

Společné trápení

„Hm, tak u nás to bude obdobné. Začala jsem před pár lety podnikat a můj neprůbojný miláček to těžce nesl. Když si představím, že se v tu dobu někde seznámil s vaší ženou, která si vzhledem k vašim pracovním cestám také připadala osamocená, je mi z toho úzko. Ale proč si hned pronajímají byt? To už se přece musí delší dobu stýkat… Ovšem já jsem žádné změny v chování mého manžela vůbec nepostřehla,“ rozplakala jsem se přímo v kavárně.

Hrozně jsem se opila

Ten večer jsem vypila litr červeného vína, sotva jsem došla domů. Ještě že mě můj společník doprovodil. Když jsem se druhý den probrala, padla na mě nesnesitelná deprese. Vůbec jsem neměla ponětí, co budu dělat. A zase zazvonil telefon: „Už je vám lépe? Neteskněte tolik. Můžeme zase zajít na skleničku,“ říkal mi mile manžel milenky mého muže. „To je strašné, vždyť já ho milovala,“ opakovala jsem na dalších schůzkách, které jsem s Karlem absolvovala.

Milenecký "čtverec"

Mužskou společnost jsem v tu chvíli maximálně potřebovala, a kdo jiný mi mohl více porozumět? Bylo mi s ním dobře. K prvnímu polibku jsem ale svolila až po dvou měsících našeho občasného scházení. Konečně jsem se zase cítila jako žena. Ten muž mi dal pocit, že jsem stále žádoucí. Při další schůzce jsme se pomilovali v malém penzionu. Moje pravidla věrnosti v manželství byla ta tam. Co teď? Říká se, že člověk má žít přítomností, a já se podle toho řídím. Můj manžel udržuje vztah s manželkou mého milence a všichni čtyři tvoříme momentálně spokojený čtverec. Ale na jak dlouho?
Čtenářka Šárka