Při studiu na střední škole jsem začala chodit se spolužákem Tomášem z vedlejší třídy. Vídali jsme se každý den a trávili spolu spoustu času. Po maturitě jsme oba nastoupili na vysokou školu v Praze. Už jsme spolu nebyli tak často jako dřív, měli jsme odlišné rozvrhy hodin, ale i tak jsme si žili vcelku spokojeně. Když jsme se ale oba vrátili do rodného města, začal náš vztah uvadat. Tomáš se realizoval v práci a já nemohla natrefit na dobré zaměstnání. Začali jsme se od sebe vzdalovat.

Když se mi najednou naskytla pracovní příležitost u firmy, která měla pobočku v nedalekém městě a také v Německu, neváhala jsem. Jazyk jsem uměla výborně, takže se nikdo ani nedivil, že jsem byla okamžitě přijatá. Říkala jsem si, že roční stáž v Německu náš vztah buď posílí, nebo naopak nadobro ukončí. Odjížděla jsem s obavami. Trápila mě nervozita a strach, zda obstojím. První týdny v cizí zemi byly velmi hektické. Večer jsem byla tak unavená, že jsem chodila rovnou spát. Na komunikaci s Tomášem jsem neměla moc času. Domů jsem se poprvé dostala až za tři měsíce. Přítel byl zrovna nemocný, takže jsme se viděli jen chvíli. Naše setkání ale vůbec nebylo plné něhy a lásky, jak jsem si představovala. Cítila jsem, že už mě nemiluje. Několik nocí jsem proplakala a trápila se. V den odjezdu jsem se rozhodla tuto agónii dále neprodlužovat a s Tomášem jsem se rozešla.

V Německu se mi ulevilo. Čas plynul jako voda a mně se práce zalíbila. Na firemní oslavě jsem se seznámila s obchodním partnerem – Wolfgangem. Byl to velký sympaťák, elegantní čtyřicátník se smyslem pro humor. Mezi řečí se svěřil, že je vdovec, jeho žena zemřela při autonehodě. Tančili jsme spolu skoro celý večer, a když mě doprovodil do hotelu, dal mi takový polibek, že se mi podlomila kolena. Řekl si o moje telefonní číslo a já celou noc nespala.

Hlavou se mi honily představy, jak by to bylo krásné, kdybychom třeba jednou byli spolu. Druhý den mi zavolal a domluvili jsme si schůzku – moc příjemně jsme si popovídali v čajovně. Při rozloučení jsme se dohodli, že zajdeme druhý den na večeři. Ráno mi však přišla zpráva, že schůzku kvůli zaneprázdnění ruší. Nebyla jsem si jistá, zda to není jen milosrdná lež a Wolfgang už o další schůzku nestojí. Nakonec večeře klapla na druhý pokus. A bylo to zase nádherné setkání. Vlastně jsme od té chvíle už spolu zůstali. Wolfgang je hodně vytížený v práci, ale vždy se snaží si na mě najít čas. Je to velký romantik, což se mi moc líbí. V Německu jsem zůstala, ve firmě, kam jsem přijela na stáž, mi nabídli stálou smlouvu. A aby toho štěstí nebylo málo, před pár měsíci jsem otěhotněla a vdala se. Snad nám naše dvojjazyčné manželství vydrží až na věky.

Čtenářka Natálie