Láska na druhý pohled

Chodila jsem krátce na vysokou školu, když jsem poznala Ondřeje. I když nemohu hovořit o lásce na první pohled, následné dva roky patřily mezi jedny nejkrásnější, které jsem prožila. Bohužel, nejkrásnějšími byly skutečně jen tyto dva roky. Ondra nebyl nikdy svatý, už při vzpomínkách na dětství a období puberty jsem si moc dobře uvědomovala rapidní rozdíly mezi námi. I přes to všechno, co měl za sebou, mě okouzlil a já se zamilovala tak, jako nikdy. Začátek tohoto příběhu datuji k lednu roku 2010. Ondřej, jako každý muž, byl milovníkem piva, proto když mi pár večerů napsal, že je v hospůdce, nepřikládala jsem tomu význam. Později se však začal opožďovat stále častěji a já měla podezření, že má milenku. Když se další den domů zase nevrátil, uháněla jsem jej telefonáty, avšak marně. Nakonec mi volal sám, s tím, že z firemních peněz utratil 40 000 korun, prohrál je v automatech…

Od automatů ke drogám

Podobné akce, v podobě pozdních příchodů a prohry, avšak nižších sum, se opakovaly. Nepomáhaly výhružky v podobě rozchodu, vyhazovy z domu, nic. Když jsem pak kvůli jeho automatovým excesům málem zmeškala pohřeb vlastního dědečka, řekla jsem si dost a v květnu jsem ho poslala na léčení do psychiatrické léčebny v Opavě. Bohužel, naděje, která mě při jeho nástupu oplývala, dlouho nevydržela a Ondřej po jednom dni léčbu ukončil. Ani mě, podobně jako spousty čtenářek, neminuly sliby, přísahy a zpytování. Nám se zázrak vyhnul také, a já k tomu všemu, našla v jeho kalhotách při praní stříkačku a drogové pytlíčky. K závislosti na výherních automatech se přidružila také závislost na pervitinu. Ačkoli jsem si průběžně všímala podezřelých modřin, rapidního úbytku na váze, na vše měl geniální výmluvu, jako všichni feťáci. Byla jsem rozhodnuta, zabalila jsem mu věci a začala ho odepisovat ze svého života. Moje máma však byla jiného názoru a přesvědčila mě, abych to nevzdávala a nevyhazovala ho. Největší starost nám dělalo, aby k tomu všemu nepřišel také o zaměstnání. Jako jedinou šanci jsem opět viděla léčebnu, tentokrát jsem vyzkoušela kontaktovat tu v Bílé Vodě.

Byla jsem naivní…

První nástup promeškal, na druhý smluvený termín odjel, ačkoli s pořádnými karamboly. Léčbu Ondřej nedokončil, psychiatrii opustil po jednom týdnu… Po návratu, v červenci, jsem jej moc nevídala, bydlel v autě, popřípadě u dealerů, nebo jiných podivínů, manipulujícími s drogami. Občas se přišel zeptat, jak se mi daří, přinesl mi bonboniéru nebo přišel žebrat o peníze, o něco k jídlu, nebo abych mu vyprala věci. Ano, byla jsem naivní, stále doufala a dokola mu podsouvala kvanta jídla, cigaret a občas nějakou tu stokorunu. Při mém doufání připravil jeho rodiče o osobní počítač, desetitisíce z kreditní karty, málem o osobní automobil apod. Bylo 8. října, byl to asi měsíc, co jsem Ondřeje neviděla, když mi volal státní zástupce, že ho převážejí do vazební věznice. Vzkázal mi, že mě chce vidět a moc prosí, abych za ním přijela. Ondřeje propustili na základě slibu 6. prosince a já za ním po celou tu dobu, co 14 dní, jezdila na návštěvy a den co den jsem mu posílala dopisy.

Prošla jsem si peklem

Po propuštění se držel asi týden, než opět nepřišel domů. Dle předcházející domluvy a stanovených pravidel jsem mu udělala test na drogy, který byl pozitivní. Neváhala jsem ani vteřinu a s klidným srdcem ho vyhodila napospas prosincovému mrazu. Tu noc strávil na parkovišti, venku, sám, bez prostředků, přátel. Nevím přesně, co se tu prosincovou noc odehrálo dále, ale mohu vám potvrdit, že ty dva roky, které od té doby uplynuly, se drog, ani automatů nedotkl. Tento životní boj nebude nikdy naplno vyhraný. Myslím si, že drogová závislost je nevyléčitelné onemocnění. Na druhou stranu jsou boje, na které člověk nemůže být sám. Prošli jsme si peklem, a já velice děkuji mé mámě a přátelům, že mě v tom pekle nenechali samotnou.

Čtenářka Helena