Sedím a koukám se na Tvůj obrázek. Na fotku nádherného chlapce s dlouhými kudrnatými vlasy a modrýma očima. Jen jedno je na tom obrázku divné. Je na něm černá stužka…

Byl jsi mi vším. Mým světlem, mým drahým Martínkem. Jak já na tebe byla pyšná, když ses narodil jako první občánek v novém roce. Na to, jak jsi se skvěle učil. Pamatuješ?

Nepotřeboval jsi tehdy pomoc. Byl jsi možná trochu živější než ostatní děti, ale o to víc jsi mezi nimi vynikal. Puberta Tě sice trochu zmohla, ale dostal ses z toho. Zvládl jsi maturitu a dostal se na nástavbu. Když jsi pak hledal práci, vyhrával jsi jeden konkurz za druhým, až jsi získal vysněné místo.

Vždycky Tě bylo všude plno. Měl jsi přehled o všech novinkách, v práci jsi dokázal prodat svou chytrost a v soukromí jsi byl zábavný, skromný a štědrý. Není divu, že jsi měl tolik přátel.

Pamatuješ, Martine, jak jsi spadl ze stromu a táta Tě vezl do nemocnice? Umírala jsem strachy, ale vy jste se za chvíli vrátili, ty jsi měl ofačovanou hlavu a úsměv od ucha k uchu.

Nebo na gymplácký rozlučkový večírek? Vyzval jsi mě jako první mamku k tanci a mně se tehdy rozklepaly nohy víc, než když jsem jako mladá holka tančila poprvé. Takovou trému jsem měla.

Možná už si nepamatuješ, jak jsi mi v sedmi letech vyrobil k MDŽ krabičku na šperky, ale pro mne to byl nejkrásnější dárek, jaký jsem kdy dostala. Opatruji ji dodnes stejně jako všechna Tvá ručně lepená autíčka a lodičky, které tolik přitahují Tvého synka.

Ale ještě mu je nechci dát na hraní. Bojím se, že by je rozbil. Chci, aby měl na Tebe jednou památku. Neboj, Martine, až bude dospělý, řeknu mu, jakého měl skvělého tátu. Škoda že mu to nemůžeš dokázat sám.

Tenkrát byl takový ošklivý listopadový den. Jel jsi ke mně na návštěvu autem a tři sta metrů od našeho domu dostal smyk. Ta zpráva se mnou tak zacloumala, že si pro mě musela přijet záchranka. Víc si z toho dne nepamatuji.

Občas se v noci hrůzou budím a doufám, že to byl jen špatný sen. Vždyť za měsíc jsme měli slavit Tvé 22. narozeniny a ty ses tolik těšil na svého syna. Chtěla jsem Ti dát bílý oblek, po kterém jsi tolik toužil, ale místo něj jsme kupovali černý.

Nedokážeš si představit, jakou bolest prožíváme. Nejen já, ale celá rodina, a hlavně Tvůj bratr, kterého jsi tolik miloval. Dnes on bojuje i za tebe. Právě dokončuje druhou vysokou školu a má krásnou práci. Byl bys na něj pyšný stejně jako na svého malého syna.

Martine, promiň nám všechno zlé. Modlím se za Tebe a věřím, že mě teď někde v nebi posloucháš. Chci ti říct, že v duchu jsme pořád s Tebou a moc nám chybíš. S láskou Tvá mamka, táta, Jirka a celá Tvá rodina.

Emília

Příběh čtenářky: Čekala jsem dítě s tyranem, zvolila jsem potrat