Byla jsem opravdu šťastná a těšila se na společný život ve dvou, třech, čtyřech nebo pěti. Velká rodina, to byl můj životní cíl. Měla jsem naplánovanou vysněnou budoucnost.

Přece jen jsem si brala muže, s nímž jsme se znali už pět let a nechtěla jsem o něj v žádném případě přijít. Nikdy by mě totiž nenapadlo, že si vybere za partnerku zrovna mě.

Byl po všech stránkách skvělý, měl dokonalou figuru, aktivně sportoval, vystudoval dvě vysoké školy. Kolem sebe měl houfy holek, ale on se rozhodl pro mě, obyčejnou holku z vesnice.

Stačil jeden nešťastný zápas

V tu dobu jsem hrála závodně volejbal a zrovna tenkrát, oněch deset dní před veselkou, měl náš tým odehrát důležitý zápas, jenž rozhodoval, zda postoupíme z okresního přeboru výše. „Mač“ to byl náročný, se spoluhráčkami jsme se rvaly o postup opravdu ze všech sil.

Takže jsem v první chvíli ani nijak zvlášť nezaznamenala, že jsme se s kamarádkou srazily tak nešťastně. Došlo mi to až v okamžiku, kdy jsem se nemohla zvednout. Nohy mě přestaly poslouchat.

Celá jsem se rozklepala a nemohla popadnout dech. Trenér hned volal záchranku a více si pak z toho dne už nepamatuji.

Každopádně jsem se po pár dnech probrala v nemocnici a lékař mi sdělil nejkrutější ortel – z vozíku se prý jen tak nezvednu, nejspíš na něm zůstanu už natrvalo…

Z nemocnice mě odvezl rovnou na zámek

Život se mi rozpadl na tisíc kousků. Plakala jsem, zuřila, chtěla se zabít. Přítele jsem od sebe zuřivě odháněla. Ten ale ledově pravil, že se svatba jen posune, a až se dám do kupy, vezmeme se.

Vysmála jsem se mu, proč by si měl brát mrzáka, když na něj za rohem čeká minimálně deset zdravých holek... 

Jenže on to myslel vážně, hned po návratu z nemocnice si mě odvezl na úžasně vyzdobené nádvoří zámku v našem městě, kde čekala celá rodina a oddávající. Vzali jsme se.

Ráda bych mu dala dítě

Jsou to dva roky a on o mě s láskou stále pečuje, vozí mě na rehabilitace, do práce, bere ven, na pivo i na sportovní aktivity. Naším současným snem je mít dítě.

Snažíme se o to klasickou cestou, protože prý dle slov mého gynekologa jsem v naprostém pořádku. A já věřím, že k tomu jednou dojde. V posteli jsem totiž už dávno ztratila zábrany, vím, že mě manžel miluje takovou, jaká jsem.

Nestydím se za svůj hendikep a sex si užívám na maximum. Navíc můj muž je velmi něžný, ohleduplný, a přitom velmi zkušený milenec. Nikdy jsem nepotkala nikoho lepšího.

Za všechno, co pro mě v posledních letech dělá, se mu chci odměnit jediným – miminkem. Modlím se den co den, aby se nám to konečně podařilo. Ač jsme zatím v tomhle ohledu neúspěšní, jsem šťastná a odhodlaná se s osudem tvrdě rvát. Já už se teď po tom všem opravdu jen tak nedám.

Čtenářka Vanda

Příběh čtenářky: Přebrala jsem matce přítele