Úterý 22. září 2020
Svátek slaví Darina, zítra Berta
Polojasno 25°C

Dopis matce: Proč jsi mě vymazala ze života?

17. září 2011 | 06:00

Čtenářka Blesku pro ženy paní Draha M. napsala tento dopis matce už bohužel pozdě. Rakovina byla rychlejší. Přesto v něm nešetří lítostí nad zpřetrhanými vztahy a že nestihla mámě říct vše, co chtěla a hlavně měla.

Už jako dítě jsem mívala pocit, že…

… máš o něco blíž k mému mladšímu bratrovi. Přesto jsem vás oba měla moc ráda. Když jsem se vdala, bydlely jsme od sebe jen přes park a viděly si do oken. Měly jsme spolu dobrý vztah až do doby, než se bratr podruhé oženil. Jeho žena zapříčinila, že má rodina zpřetrhala vztahy jak s ním, tak i s tebou, protože jsi stála na jeho straně. Strašně jsem se trápila.

Neodpovídala jsi mi ani na pozdrav, když jsme se náhodou potkaly. Tak ubíhaly roky. Těžce jsi onemocněla. Dlouho jsem nic nevěděla, protože bratr mi to neměl potřebu sdělit. Náhodou jsme se všichni setkali v nemocnici, kde jsem také řešila své zdravotní problémy. Viděla jsem na tobě, jak trpíš nemocí, když tě bratr vezl na nemocničním křesle.

Obešel mě tak, abychom se nemuseli minout. Vrátila jsem se na ošetřovnu a zjistila od lékaře, co se děje. Řekl mi, abych přišla večer, že mi poví víc. Tak jsem se dověděla, že umíráš. Měla jsi rakovinu. Doktor mi dovolil, přestože jsem mu popsala naše vztahy, abych tě na chvíli navštívila. Moc jsi mě nevnímala, ale poznala jsi, že jsem to já.

Od té chvíle jsem tě navštěvovala každý den. Když jsi měla „dobrou chvilku“, žádala jsem tě o odpuštění, i přestože jsem cítila, že jsem v právu a bratr mi moc ublížil. Stále jsem doufala, že se tvůj stav zlepší natolik, abychom si vše mohly vysvětlit.

Jednou v noci se mi zdálo, že jsi zemřela, bratr mi nedal vědět, kdy je pohřeb, a já ho zmeškala. Vzbudila jsem se zpocená a celá jsem se chvěla. Neměla jsem stání, takže jsem za tebou do nemocnice jela už v poledne. Od lékaře jsem se dověděla, že jsi ráno opravdu zemřela. Byla jsem v šoku a lékaře ujišťovala, že to je určitě omyl. Dal mi utišující injekci.

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak malicherné jsou všechny hádky, nedorozumění a nesnášenlivost. Už jsem ti nestačila říct, jak moc tě miluji a jak moc jsem se trápila tím, že jste mě vymazali ze svého života. Přesto že je to víc než deset let, stále to bolí.

Vzkaz:
Poprvé takhle otevřeně mluvím o svém trápení. Tímto příspěvkem bych chtěla varovat lidi, aby nenechali konflikty a nedorozumění mezi sebou otevřené a mluvili o nich. Vše se dá vyřešit, když je člověk vstřícný. Nemyslet si, že hádka vyšumí a vše bude stejné. I já měla udělat první krok, a přestože mi bylo ublíženo, necítit se ublížená. Vždy, když jsem chtěla za mámou jít, měla jsem strach tak velký, že jsem od tohoto úmyslu pokaždé upustila. Nechtěla jsem zažít ponížení, že mě nevyslechne, nebo dokonce vyhodí. A najednou bylo pozdě a věřte mi, že žít s tím není lehké.

Draha M.


Otázka na odborníka

Mgr. Michaela Fialová, AKTIP – Konzultační a terapeutický institut Praha. Psychoterapie, manželské a rodinné poradenství, psychologická diagnostika

Proč se vyplatí mámě poděkovat?
Protože být máma je závazek na zbytek života a vyžaduje velké nasazení. Protože poděkování je uznání, ocenění, znamená smíření a úctu, kterou si určitě zaslouží. Protože dobrý vztah s mámou potřebujeme i v dospělosti. Protože u mámy je vždy možnost něco ocenit a i nepříjemné nebo konfliktní situace jsou příležitosti k růstu a zrání. Poděkování místo výčitky je dobrý způsob, jak zahájit komunikaci nad problematickými tématy. a nemusíme se bát odmítnutí. Poděkování odmítne málokdo.

Proč se vyplatí s mámou usmířit a udělat první krok (i třeba několikrát)?

Protože my sami chceme. Protože ať se děje mezi námi cokoli, mámu milujeme a nedokážeme jI vymazat ze srdce (stejně jako máma dítě). Protože být s  ní zadobře a prožívat tento vztah pozitivně nám přináší pocit bezpečí a životní jistoty. Je to jakási životní kotva, přijetí našich kořenů, ať jsou jakékoli.  

Proč stojí za to mámě odpustit?

Neřekla bych odpustit. Být matkou znamená prožívat permanentní strach a úzkost o dítě, obavy z vlastního selhání, z chyb. Řešit situace, ve kterých si nevím rady, balancovat mezi láskou, odpovědností, představami o ideální matce a vlastními schopnostmi a omezeními. Mateřství znamená nemožnost ještě někdy se rozhodnout jen sama za sebe. Cítit se vinna za jakoukoli nemoc, problém a potíž  dítěte. Znáte někoho, kdo tato dilemata umí každodenně řešit zcela ideálně?     

Jak dokázat mámě odpustit, máme-li pocit, že se proti nám provinila?
Možná je lepší si uvědomit, že mámě nemáme co odpouštět, ona není viníkem našich problémů a potíží. Vytvořila nám v životě prostředí, jaké uměla a mohla, a není na dětech soudit rodiče, nevědí, jaké vlivy a zkušenosti je formovaly. Odpuštění není v tomto smyslu nic jiného než pochopení, uznání mámy jako člověka možná chybujícího, ale nikoliv úmyslně škodícího. Máma by měla mít naši úctu, respekt, lásku, o odpuštění žádat nemusí. To ona je ten, kdo odpouští – a dítěti odpouští nepřetržitě. Jak to dokáže? Je to máma… 
Autor: Olga Poucheová, Kbak