Už jako dítě jsem mívala pocit, že…

… máš o něco blíž k mému mladšímu bratrovi. Přesto jsem vás oba měla moc ráda. Když jsem se vdala, bydlely jsme od sebe jen přes park a viděly si do oken. Měly jsme spolu dobrý vztah až do doby, než se bratr podruhé oženil. Jeho žena zapříčinila, že má rodina zpřetrhala vztahy jak s ním, tak i s tebou, protože jsi stála na jeho straně. Strašně jsem se trápila.

Neodpovídala jsi mi ani na pozdrav, když jsme se náhodou potkaly. Tak ubíhaly roky. Těžce jsi onemocněla. Dlouho jsem nic nevěděla, protože bratr mi to neměl potřebu sdělit. Náhodou jsme se všichni setkali v nemocnici, kde jsem také řešila své zdravotní problémy. Viděla jsem na tobě, jak trpíš nemocí, když tě bratr vezl na nemocničním křesle.

Obešel mě tak, abychom se nemuseli minout. Vrátila jsem se na ošetřovnu a zjistila od lékaře, co se děje. Řekl mi, abych přišla večer, že mi poví víc. Tak jsem se dověděla, že umíráš. Měla jsi rakovinu. Doktor mi dovolil, přestože jsem mu popsala naše vztahy, abych tě na chvíli navštívila. Moc jsi mě nevnímala, ale poznala jsi, že jsem to já.

Od té chvíle jsem tě navštěvovala každý den. Když jsi měla „dobrou chvilku“, žádala jsem tě o odpuštění, i přestože jsem cítila, že jsem v právu a bratr mi moc ublížil. Stále jsem doufala, že se tvůj stav zlepší natolik, abychom si vše mohly vysvětlit.

Jednou v noci se mi zdálo, že jsi zemřela, bratr mi nedal vědět, kdy je pohřeb, a já ho zmeškala. Vzbudila jsem se zpocená a celá jsem se chvěla. Neměla jsem stání, takže jsem za tebou do nemocnice jela už v poledne. Od lékaře jsem se dověděla, že jsi ráno opravdu zemřela. Byla jsem v šoku a lékaře ujišťovala, že to je určitě omyl. Dal mi utišující injekci.

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak malicherné jsou všechny hádky, nedorozumění a nesnášenlivost. Už jsem ti nestačila říct, jak moc tě miluji a jak moc jsem se trápila tím, že jste mě vymazali ze svého života. Přesto že je to víc než deset let, stále to bolí.

Vzkaz:
Poprvé takhle otevřeně mluvím o svém trápení. Tímto příspěvkem bych chtěla varovat lidi, aby nenechali konflikty a nedorozumění mezi sebou otevřené a mluvili o nich. Vše se dá vyřešit, když je člověk vstřícný. Nemyslet si, že hádka vyšumí a vše bude stejné. I já měla udělat první krok, a přestože mi bylo ublíženo, necítit se ublížená. Vždy, když jsem chtěla za mámou jít, měla jsem strach tak velký, že jsem od tohoto úmyslu pokaždé upustila. Nechtěla jsem zažít ponížení, že mě nevyslechne, nebo dokonce vyhodí. A najednou bylo pozdě a věřte mi, že žít s tím není lehké.

Draha M.