2°C
Milá maminko, tolik bych chtěla vrátit čas…
… a smazat vše, co jsem v životě udělala špatně. Když jsem jako malá nejvíc potřebovala tvou pomoc, blízkost a radu, onemocněla jsi na duši. Já i moje sestra Maruška jsme byly zmatené a nevěděly, co se s tebou děje. To víš, tehdy se duševní nemoci tajily a medicína nebyla na tak vysoké úrovni.
Dnešní léky by si s tvou schizofrenií lehce poradily a my bychom prožily krásné dětství pod tvými ochrannými křídly. Ale nestalo se tak. Hrozně jsi se o nás vinou své nemoci bála, nikam jsme nesměly… A pak už ani do školy. Pěstovala jsi nás doma jako květiny ve skleníku ze strachu, aby nám někdo neublížil.
Stala se z nás ale povadlá poupata, neměly jsme kamarády a ani opravdovou mateřskou lásku. Ztrácely jsme i tátu, s nímž sis přestávala rozumět, babičku, tety a strýčky jsme skoro neznaly. Vytvořila jsi jakýsi pro nás nepochopitelný vlastní svět.
Už vím
Dnes po letech vím, jak to tehdy doopravdy bylo. Po narození Marušky přišla nemoc, tvé myšlení se změnilo, trpěla jsi velkými obavami o náš život, depresemi a nepopsatelnými úzkostmi. Ta doba byla hrozně těžká pro nás všechny.
Časem jsme se ti s Maruškou začaly vyhýbat, uzavíraly se před tebou i celým světem. Když jsi odešla do léčebny, staral se o nás táta s pomocí své maminky, naší babičky. Snad během roku jsme poznaly všechny ty „zlé lidi“, před nimiž jsi nás musela ochránit.
Nemohla jsem odpustit
I když se po nějaké době tvůj stav zlepšil, naše cesty se postupně vzdalovaly. Po studiu jsem odešla do Prahy a vídala se jen s tátou a babičkou, k níž jsem hodně přilnula. Věděla jsem jen, že ses vrátila domů a starala se o nemocného bratra.
Můj život se změnil, na minulost jsem chtěla zapomenout, jenže to moc nešlo a dlouho jsem ti nemohla odpustit. Nějak se mi vše to ošklivé ve snech i myšlenkách vracelo, vzpomínky, jak jsem spolužačkám záviděla šťastnou rodinu, společné výlety, prázdniny u dědečka a babičky, posezení v cukrárně...
Láska
Léta plynou a čas hojí všechny rány. Dnes všechno vnímám jinak a jsem ráda, že tě mám. Našly jsme k sobě zase cestu. Vidím, že jsi konečně šťastná – s přítelem, kterého jsi poznala ve svých téměř dvaasedmdesáti letech!
Vše jsem ti už ti dávno odpustila. Je úplně jiná doba, a o tvé nemoci, která mi sebrala část dětství, se dnes mluví veřejně a zcela bez zábran. S dnešním rozumem a zkušenostmi bych se „tenkrát“ zachovala úplně jinak, jenže jsem byla dítě, ztřeštěná puberťačka žijící v nevědomosti.
S věkem člověk snad doopravdy zmoudří a život bere sportovně a s větším nadhledem. Dala jsi mi život, a za ten ti moc děkuji. Osud nám nakonec dal druhou šanci a naše srdce se opět spojila. Jak táta postupně stárl, myslím, že tě kdesi hluboko ve svém nitru miloval a také ti odpustil. Mluvil o tobě hezky a přál si, abychom opět tvořili tu velkou rodinu.
Vzkaz:
Ať už se stalo cokoli, chci jen abys věděla, že tě miluji, milovala jsem tě a milovat budu. Jsi moje maminka – a tu má člověk jen jednu jedinou. Osud byl milosrdný a dal nám ještě čas si ztracené chvilky užít. Přeji ti ještě mnoho krásných a spokojených let ve jménu opravdové lásky, po níž jsi celý život toužila a snila. A ta, jak je známo, kvete v každém věku.
Vlaďka Chourová
Otázka na odborníkaMgr. Michaela Fialová, AKTIP – Konzultační a terapeutický institut Praha. Psychoterapie, manželské a rodinné poradenství, psychologická diagnostikaProč se vyplatí mámě poděkovat? Protože být máma je závazek na zbytek života a vyžaduje velké nasazení. Protože poděkování je uznání, ocenění, znamená smíření a úctu, kterou si určitě zaslouží. Protože dobrý vztah s mámou potřebujeme i v dospělosti. Protože u mámy je vždy možnost něco ocenit a i nepříjemné nebo konfliktní situace jsou příležitosti k růstu a zrání. Poděkování místo výčitky je dobrý způsob, jak zahájit komunikaci nad problematickými tématy. a nemusíme se bát odmítnutí. Poděkování odmítne málokdo. Proč se vyplatí s mámou usmířit a udělat první krok (i třeba několikrát)? Protože my sami chceme. Protože ať se děje mezi námi cokoli, mámu milujeme a nedokážeme jI vymazat ze srdce (stejně jako máma dítě). Protože být s ní zadobře a prožívat tento vztah pozitivně nám přináší pocit bezpečí a životní jistoty. Je to jakási životní kotva, přijetí našich kořenů, ať jsou jakékoli. Proč stojí za to mámě odpustit? Neřekla bych odpustit. Být matkou znamená prožívat permanentní strach a úzkost o dítě, obavy z vlastního selhání, z chyb. Řešit situace, ve kterých si nevím rady, balancovat mezi láskou, odpovědností, představami o ideální matce a vlastními schopnostmi a omezeními. Mateřství znamená nemožnost ještě někdy se rozhodnout jen sama za sebe. Cítit se vinna za jakoukoli nemoc, problém a potíž dítěte. Znáte někoho, kdo tato dilemata umí každodenně řešit zcela ideálně? Jak dokázat mámě odpustit, máme-li pocit, že se proti nám provinila? Možná je lepší si uvědomit, že mámě nemáme co odpouštět, ona není viníkem našich problémů a potíží. Vytvořila nám v životě prostředí, jaké uměla a mohla, a není na dětech soudit rodiče, nevědí, jaké vlivy a zkušenosti je formovaly. Odpuštění není v tomto smyslu nic jiného než pochopení, uznání mámy jako člověka možná chybujícího, ale nikoliv úmyslně škodícího. Máma by měla mít naši úctu, respekt, lásku, o odpuštění žádat nemusí. To ona je ten, kdo odpouští – a dítěti odpouští nepřetržitě. Jak to dokáže? Je to máma… |
