Můj přítel Pepa je takový medvídek. Vždycky usměvavý kliďas, prostě pohodář. Asi proto je mně s ním dobře a mám ho ráda. Ale nikdo není bez chyby. Jednu velkou a podstatnou chybu totiž má: žárlivost.

Kdo to nepoznal, nepochopí, jak může být bezdůvodná žárlivost ponižující a nepříjemná. O jedné žárlivé scénce, která mě hodně zasáhla, bych chtěla vyprávět.

Žárlivý výstup bez důvodu

Letěli jsme spolu na dovolenou do Chorvatska. Celý týden jsme si užívali sluníčka a oba jsme se opálili à la černoušci. Úžasná pohoda a spokojenost.

Úplně poslední den před návratem domů jsem chytala poslední bronz na pláži a najednou Pepa spustil: „Ten chlap tamhle se ti asi hodně líbí, ne?“

Překvapeně jsem se zeptala: „Koho myslíš?“ Pepa na to: „Prosím tě, celou dobu se na něj zamilovaně díváš, aspoň nelži!“ Já jsem se opravdu na nikoho konkrétního nedívala, ale marně jsem mu to vysvětlovala – prostě byl jako hluchý a urazil se.

Vypakoval mě přímo na letišti

Další den jsme mlčky sbalili kufr a jeli na letiště. Když jsme v letištní hale čekali na odbavení, poznala jsem na Pepovi, že se něco děje. Byl celý červený, neklidný, vypadal jako nažhavený hrnec, který každou chvíli praskne.

Ale pak přišlo něco, co mě naprosto šokovalo a na co nikdy nezapomenu. Pepa vstal, vzal náš společný velký kufr, beze slova ho otevřel a začal z něj vytahovat moje osobní věci. Pokládal je na vedlejší židli –  a já tam stála s otevřenou pusou a vůbec jsem nechápala, co to dělá a proč.

Když jsem se vzpamatovala, postřehla jsem, že celou situaci sledují všichni přítomní cestující. Začala jsem Pepu prosit, ať toho nechá. Ale marně. Dokončil svérázný „úklid“, můj cestovní pas hodil na hromádku, zavřel kufr a hrdě s ním odešel na druhý konec haly.

Vyžebrala jsem igelitky

Stála jsem tam jako opařená a nevěděla, co mám dělat. Do tak nepříjemné situace jsem se nikdy předtím nedostala a od Pepy bych nic podobného vůbec nečekala. Takové ponížení!

Neměla jsem u sebe žádnou větší tašku, jen příruční kabelku. Začala jsem přemýšlet, jak všechno to oblečení a ostatní věci dostanu do letadla a pak domů. Úplně zoufalá jsem šla prosit do občerstvovacího baru o igelitky.

Do nich jsem pak všechno naházela a šla si sednout do nejzazšího koutu haly. Nejradši bych byla neviditelná a propadla se do země, taková obrovská ostuda to byla. Scéna jako vystřižená z italského filmu. Vší silou jsem se snažila zadržet pláč.

Po roce jsem se k němu vrátila

V duchu jsem si říkala, že toho člověka, který mě bezdůvodně ponížil, už nechci nikdy vidět. V letadle jsme kvůli letenkám seděli vedle sebe, ale domů jsem šla se dvěma igelitkami sama a celou cestu mi tekly slzy po tvářích. Takhle neslavně skončila naše dovolená…

Myslela jsem si, že se Pepa za pár dnů přijde za tu ostudu, kterou mi udělal, omluvit, ale čekala jsem marně. Vůbec se neozval, naopak hrál „mrtvého brouka“. Moje rozhodnutí, že už ho nikdy nechci vidět, se začalo měnit, připadala jsem si osamělá, prostě mi chyběl.

Trvalo to skoro rok, než jsme k sobě začali znovu nacházet cestu. Nakonec se nám to podařilo. Na dovolenou už s ním ale nikdy nepojedu. Jedna ostuda mi úplně stačí…

Čtenářka Jitka

Příbeh čtenářky: Manžel dodnes netuší, že jsem mu byla nevěrná