Všechny máme touhu být zdravé, šťastné a milované. Jenže zdaleka ne všechny máme to velké štěstí. Ze dne na den, z hodiny na hodinu najednou není s naším tělem něco v pořádku. Když vážně onemocníme, náš dosavadní život jako by skončil. Nemoc si nikdo nepřeje, ale ona přichází: v České republice je přes půl milionu lidí s trvalou diagnózou. Jedinou jejich cestou je nemoc, handicap, omezení, strach nebo bolest přijmout a žít s nimi, jak nejlépe dovedou.

Radomíra Keršnerová (40) - Diagnóza: roztroušená skleróza

Nemoc mě dovedla na vrchol Kilimandžára a dál
Jedna věta z vyprávění Radky mi zůstala v paměti. Když jsme se pokoušely sumarizovat hezké věci, které jí nemoc do života přinesla, řekla: „Kdybych nebyla nemocná, nemohla bych jet na Kilimandžáro.“ Absurdní. Kdyby nebyla nemocná, stala by se velmi úspěšnou a bohatou právničkou a asi by scestovala půl světa. Ale možná ne. Pointa je zřejmá.

Ať jste zdravá, nebo nemocná, najděte si své „Kilimandžáro“ a vylezte na něj! Dokažte si tím, že máte chuť do života, že o něj stojíte (i kdyby vaše Kilimandžáro mělo znamenat, že ráno sama vstanete z postele).

První takzvanou ataku (náhlé zhoršení zdravotního stavu kvůli nemoci) zažila Radka v Irsku na túře. Bylo jí 27 let. „Přestávala jsem vidět na jedno oko a po návratu se můj stav natolik zhoršil, že jsem jela na pohotovost. Z nemocnice mě už nepustili,“ říká Radka. Do té doby byla zdravá, plná elánu, dělala postgraduál, vyučovala římské právo a pracovala, někdy až nadoraz, v jedné rakouské advokátní kanceláři.

Její první neschopenka trvala hned tři měsíce. „Bylo jasné, že kvůli eresce (roztroušené skleróze, pozn. red.) nezvládnu pracovní nápor, který se v advokacii čekal. Nikomu nic nevyčítám, odešla jsem po dohodě, ale myslím, že bych časem dostala výpověď. Ereska vás hodně stigmatizuje. Bylo mi hrozně: během pár týdnů jsem přišla o zdraví a o práci, netušila, co se bude dít dál.“ Radčin stav se však po třech měsících výrazně zlepšil.

Ani její osobní život nemoc nepoznamenala. Během roku se vdala, porodila holčičku a žila dál aktivně, až bláznivě. „Manžel si mě bral z velké lásky, věděl, že můžu skončit i na vozíčku, ale šel do toho. V nejtěžších chvílích mě
podržel.“ Radka rychle získala pocit, že je vlastně zdravá. Za rok a půl po holčičce porodila chlapečka. Když mu bylo čtrnáct měsíců, ataka se ozvala znovu.

„Poprvé po čtyřech letech mi došlo, že nemoc je tady a musím ji brát vážně.
Začala jsem se bát. Kromě standardní léčby jsem vyhledala pomoc alternativní medicíny, navštěvovala léčitele a šarlatány, zkoušela jsem všechno. Ereskaři jsou snadnou obětí těchto lidí, protože náš stav se může nadlouho zlepšit. Nemoc se ale nedá vyléčit. Po třech letech alternativních cest, pátrání v minulých a budoucích životech jsem vystřízlivěla a přestala hledat zázračné uzdravení. Pochopila jsem, že můj život má jinou – novou – kvalitu. Nemoc není prokletí, ale i dar.“

Radka se po dlouhé cestě vrátila ke kořenům – ke křesťanství, víře, k níž ji vedli rodiče i babička. „Mám-li to vystihnout jednou větou – pochopila jsem, že nemusím meditovat, můžu jít na mši.“
V současnosti pracuje jako právní poradkyně pro Rosku – sdružení lidí s roztroušenou sklerózou. „Nejdřív jsem se bála, že mě budou stejně nebo více postižení lidé deprimovat, ale stal se spíš opak, poznala jsem spoustu fantastických osobností.“

K odhodlání uspořádat cestu na Kilimandžáro Radku inspirovali český nevidomý horolezec Jan Říha a Lori Schneider, americká horolezkyně s ereskou, která vylezla na sedm nejvyšších hor světa.

„Rok a půl od první myšlenky, kdy jsem se s plánem svěřila jedné kamarádce, přes shánění sponzorů po pětitisícovkách, grantů, organizaci realizačního týmu, jsem stála na úpatí Kilimandžára. Bylo to jako zázrak.    
Měla jsem v té chvíli za sebou obrovský kus práce, poslední dny, ba týdny jsem skoro nespala. Napadalo mě, že jsme všichni blázni, že to nezvládneme, že se tam něco stane. Do poslední chvíle jsme čekali na peníze od jednoho sponzora, bez nichž bychom neodjeli.“


Radka se dostala do výšky 5230 metrů, kvůli výškové nemoci pak nepokračovala. Nahoře stanulo třináct ze sedmnácti členů výpravy.
„To je obrovský úspěch! Vím, že si od začátku spoustu lidí klepalo na hlavu, že to nemůže vyjít, ale my jsme to dokázali… Moje manželství nevydrželo a rozchod mě zasáhl víc než všechny nemoci dohromady, ale zvládla jsem to.
Když jsem tam stála, v rovníkové Africe, stovky kilometrů od domova, v tu chvíli jsem věděla, že Bůh je tam s námi.“