Pět let po svatbě jsem se rozvedla a zůstala na výchovu dcery Alice sama.  Jako doktorka na chirurgii jsem na ni moc času neměla. Do puberty jsme ale spolu vycházely dobře, když jí však bylo osmnáct, něco se změnilo. Jako bych ani nebyla její máma. Začala chodit s klukem, kterého mi nepředstavila a asi za rok po maturitě mi oznámila, že odjíždí na dovolenou do Itálie. Když jsme se loučily, měla v očích takový divný pohled, jenže já měla moc naspěch, takže jsem se nad tím nepozastavila.

To bylo ještě za „totáče“, kdy se na povolení výjezdu čekaly únavné fronty. Za čtrnáct dní jsem od ní dostala pohled z Mnichova – abych se nezlobila, že v Německu zůstává a už se nevrátí. Bylo to, jako by do mě udeřil blesk. Ale jak čas běžel, dala jsem se postupně dohromady. Sem tam mi dcera poslala pohled. Cestovala se svým přítelem do Řecka, Anglie, Izraele… a já jim to moc přála.

V Africe málem zemřel, úspory padly na léčení

Návrat dcery mi vyrazil dech

Pak přišla sametová revoluce, hranice se otevřely a dcera se konečně chystala za mnou na návštěvu. Byla jsem tak šťastná, že ji po letech vidím, že se to ani nedá popsat. Objímaly jsme se a radovaly ze setkání. Alice mi konečně představila toho svého a mohli jsme jako rodina zasednout k slavnostní večeři. Jenže naše chvíle štěstí se začaly trochu zamotávat. Při přípitku si se mnou neťukali, před jídlem se modlili a zaslechla jsem, jak její hoch zašeptal „danke Jehova“. Podívala jsem se udiveně na dceru a ona mi vysvětlila, že jsou jehovisté. Málem jsem upustila vidličku a nevěřícně kroutila hlavou. Něco jsem o této sektě slyšela, ale proč zrovna moje dcera?

O životě rozhodne modrá kartička

Alice mi líčila, že chodí na pravidelné shromáždění, studují bibli, neslaví Vánoce, a dokonce odmítají krevní transfuzi. A to i v případech ohrožení života. To mě jako lékařku obzvlášť nadzvedlo. Při operacích dáváme v případě potřeby pacientům transfuzi krve povinně, jinak by operaci přece nemuseli ani přežít! Ale oni na to, že je na Jehovovi, zdali zákrok přežijeme, nebo ne. Kvůli tomu nosí jehovisté v osobních dokladech modrou kartičku, na které je v pěti mezinárodních jazycích napsané, že transfuzi nepřijímají. Přiznávám se, že od večeře jsem odcházela velmi rozladěná.

Veronika: Žila jsem jako v sektě fanatiků!

Měla mi zemřít na stole?

Druhý den se dcera s přítelem rozhodli, že si projdou Prahu, a já odešla do nemocnice. Čekal mě náročný operační den. Ve dvě hodiny, když jsem se chtěla převléknout a těšila se na kávu a cigaretu, hlásili z příjmu, že tam mají poraněnou ženu po autonehodě se silným tepenným krvácením. Když jí dovezli na sál, zůstala jsem stát jako opařená. Byla to Alice! Sanitář, který ji přivezl, mi ukázal modrou kartičku zakazující transfuzi. Vzala jsem mu ji z ruky a schovala do kapsy. Šéfoperatér přikázal zapojit transfuzi. Chvíli jsem se nepřítomně dívala na dceru, která měla nasazenou masku, ale pak jsem se vzchopila a začala operovat.

Lhala jsem, aby přežila

Zákrok se podařil. Když jsem navštívila Alici po jejím probuzení, ptala se mě, jestli jsme našli její modrou kartičku. Vyndala jsem ji z kapsy a podala dceři. Usmála se. Po týdnu v nemocnici jsem si Alici převezla domů a starala se o ni, dokud nemohla i s přítelem odjet zpátky do Mnichova. Na rozloučenou mi dcera povídá: „Mami, tak vidíš, přežila jsem to i bez transfuze, to Jehova mi pomohl.“ Tak nevím, udělala jsem s tou modrou kratičkou dobře, nebo ne? Jako lékařka jsem si jistá, že ano, ale co když se to dcera někdy dozví? Co když se bude zlobit a neodpustí mi?

čtenářka Jiřina

VÝZVA
Dostali jste se někdy do podobné situace? Přidalo se vaše dítě k nějaké sektě? Napište nám svůj příběh na prozeny@blesk.cz. Vaše osudy nám nejsou lhostejné. Váš příběh může být varováním pro ostatní.