Za 11 let, co tam jezdím, jsem zde pokaždé byla opravdu šťastná, tady mě nic netrápilo, a naopak jsem tu měla spoustu přátel. Říkala jsem si, že je to můj druhý domov. Ve městě, kam jsem jezdila, jsem znala každou uličku, znala jsem zdejší zvyky, ale i přesto jsem těžko chápala životní styl místních lidí.

Hodně domorodců se snaží cizince využít, ale je zde i spousta těch, kteří jsou opravdoví přátelé, a právě s těmi jsem se bavila. Tentokrát jsem chtěla změnu, a proto jsem si místo hotelu předem zamluvila byt. Je to levné a není to tak těžké, jak se zdá. Odlétala jsem s pocitem štěstí a s tím, že budu v teple a navštívím přátele.

„Tak tohle bude výjimečná dovolená,“ říkala jsem si poté, co jsem si prohlédla byt. Kousek k moři, pár kroků k hotelu, kde bydleli známí. Na pláž a do hotelu jsem mohla chodit kdykoliv a navíc zadarmo. Dny utíkaly jako voda, báječných 29 °C v únoru! Prostě pohádka. Egypt jsem projela sama od Alexandrie až po Asuán a nikdy se mi nic nestalo. Anglicky se zde domluvíte perfektně a arabsky také trochu umím.

Jednou mě kamarádka pozvala na vynikající tureckou kávu. V poledne jsem zašla domů, abych si udělala něco k obědu. Na ulici před mým bytem stál cizí muž, Egypťan asi okolo 30 let. Nevěnovala jsem mu pozornost. Přistoupil ke mně a mával průkazem, že prý je od policie. Ptala jsem se ho, co se děje. Věděla jsem, že v této zemi nesmím nikoho vzít na návštěvu, a také jsem to dodržovala. Nechal mě být a já jsem pokračovala dál. Šel za mnou, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Dům byl plný nájemníků a u brány měl navíc hlídat vrátný, který však do odpoledne vyspával.

Když jsem odemykala dveře, najednou mě někdo uhodil. Byl to ten muž z ulice. Strčil mě do bytu, povalil na zem a začal ze mě strhávat šaty. Začala jsem křičet „Help!“, ale najednou to vypadalo, že nikde není ani noha. Udeřil mě pěstí do obličeje, abych byla zticha, ale já mu to vrátila. Nebylo mi to však nic platné. Vytáhl nůž a dal mi ho ke krku. Řekl mi, že jestli budu křičet, tak mě zabije. Bránila jsem se, jak jsem jen uměla, ale on měl daleko větší sílu...

Když odešel, zůstala jsem ležet na zemi a plakala jsem. Nic mi nevzal, a to jsem tam měla notebook i peníze, nic ho však nezajímalo. Poté, co jsem se trochu dostala z počátečního šoku, zavolala jsem přátelům. Přišli během chvíle i přesto, že se to nesmělo. Vysvětlili domovníkovi, co se stalo, ale on jen pokrčil rameny. V této zemi je žena nula a za všechno si může sama. Byla jsem cizinka a nemělo cenu volat policii.

Po zbytek dovolené jsem nevyšla z bytu a už jsem se nemohla dočkat, až budu konečně doma. Psychicky jsem byla úplně na dně a nemohla jsem vůbec spát. Beru sice léky na zklidnění, ale v noci mě budí ošklivé sny a křičím o pomoc. Doufám, že mi prášky pomůžou. Do Egypta už nikdy nepojedu, začala jsem ho nenávidět.

Čtenářka Dana