1°C
Navíc děti mají rády rybí polévku, takže kapr k naší rodině neodmyslitelně patří.
Koupili jsme pořádného macka. Přinesli jsme ho domů živého a jako každoročně jsme ho pustili do vany, aby se tam plácal, než přijde jeho chvíle.
Na Štědrý den většinou nevím, kde mi hlava stojí. Poslední dodělávky, připravování oběda a pak rovnou večeře, nenápadné strojení stromku, a hlavně krocení dvou malých neposedných dětí, které se nemůžou dočkat, až přijde Ježíšek.
Minulý rok vše probíhalo úplně stejně až na jednu maličkost. Děti byly nepřirozeně hodné. Bylo mi to podezřelé, ale pokaždé, když jsem je šla zkontrolovat, byly v koupelně u vany, sledovaly kapra a něco si šuškaly. Dokonce ho pojmenovaly Nemo, po své oblíbené filmové postavičce (rybě). Neřešila jsem to. Byla jsem ráda, že jsou hodné.
Odpoledne jsem manželovi řekla, že nadešla kapříkova chvilka. Manžel si připravil vše potřebné a vyrazil do koupelny. Najednou jsem uslyšela strašný řev. Lekla jsem se, že se něco stalo, protože děti snad ještě nikdy tak nekřičely. V koupelně jsem spatřila šokovaného manžela, jak hledí na naše dvě uplakané ratolesti, které ho nechtějí pustit k vaně pro kapra.
Dětem jsme to nemohli vymluvit. Stály si za tím, že Nemo chce být na Vánoce doma u rodičů. Co na to říct? Manžel sebral obě děti i naši živou večeři a společně šli Nema pustit do vzdáleného rybníka. Večeři bez kapra oželel, ale občas mi nezapomněl připomenout, že jsem děti moc rozmazlila. Ale děti byly spokojené, on po večeři přestal i s narážkami a kapr přestál zase jedny Vánoce bez úhony.
Čtenářka Vlasta
