On se jí však zapřísahal, že mu na ní skutečně záleží. Jenže zanedlouho odletěl pokračovat ve studiu na druhý konec světa. O několik týdnů později Vendy poznala, že je těhotná. Zavolala příteli, ale ten měl jenom jedinou odpověď: "Dej to pryč." Pak už se nikdy neozval.
Rozhodla se, že přeruší studium a dítě si nechá. V pátém měsíci se svěřila rodičům, a ti jí to schválili. "Interupce je hřích," prohlásili. Jenomže pak dodali: "A teď hlavně musíme najít pro dítě správnou rodinu..." Vendy myslela, že snad špatně slyší. "Jednou nám poděkuješ," stáli na svém rodiče. Snažila se jim vzepřít a za očekávané miminko bojovat, ale na to, aby se o ně mohla postarat, byla příliš mladá.
O několik měsíců později, v červnu, se jí narodila nádherná holčička. Zdravotní sestra ji umyla, zabalila a podala ji Vendy do náruče. Ta se ještě nikdy necítila tak šťastná. Položila si dcerku na prsa a dívala se ni. Představila si ji, jak roste. Jak jde do školky, do školy, jak dospívá... Jejich společná chvilka utekla velmi rychle. Sociální pracovnice udělala pár kroků dopředu. Vendy políbila holčičku na tvář, pohladila ji po tvářičce a pošeptala jí: "Mám tě moc ráda, moje miminko." Adopce byla zařízena již dávno před tím.

Pozor, léto není právě nakloněno párům, které chtějí potomka.

Autor: SHUTTERSTOCK.COM

Po porodu se Vendy vrátila do běžného života. Po pěti letech se opět zamilovala a o dva roky později se vdala. Hned na začátku vztahu svému partnerovi vyprávěla o dcerce, které se musela vzdát, a svěřila se mu, že se jí po ní moc stýská a že by ji ráda viděla. Od té do doby jí stále říkal: "Věř mi, moje zlatíčko, jednoho dne, když budeš věřit, tak své dítě najdeš. Musíš ale věřit."
Narodily se jim tři dcery a každý porod jí připomněl ten úplně první. Roky plynuly dál a jedno odpoledne se jí myšlenky opět zatoulaly k prvorozené dcerce. Měla před sebou třídní schůzky v páté třídě, kam chodila její nejmladší dcera. Učitelka seznámila rodiče se všemi nezbytnými informacemi. Na závěr schůzky ještě poznamenala. "Málem bych zapomněla. Máme na škole novou praktikantku. Do konce roku bude se mnou ve třídě během vyučování. Za chvilku přijde, protože individuální pohovory s rodiči patří k náplni praxe."

Vtom se otevřely dveře a do třídy vstoupila hezká mladá žena. Vendy ztuhla. Je to možné? Upřeně se dívala na dívku a všechno na ní jí bylo tak strašně důvěrně známé – jako její staré fotografie. Ta podoba! Vendy pak ze sebe dokázala vypravit jen jedinou větu. "Nejste adoptovaná?" Praktikantka přikývla a ještě řekla datum adopce.
Vendy doslova zavýskla radostí a hned si polekaně přitiskla ruku na ústa. "Myslím... myslím, že jste moje dcera!" Místo odpovědi se dívka vrhla k Vendy a obě ženy si padly do náruče. Miminko... holčička... stal se zázrak.
Praktikantka ustoupila o krok dozadu. "Já jsem Anna," řekla a v očích se jí zaleskly slzy. "Měla jsem nádherný život," usmála se, přestože se jí po tvářích koulely obrovské slzy. Vendy ji vzala za ruku: "Vždycky jsem věřila, že se jednou setkáme. Bylo to pro mě důležité. Bála jsem se, abys mi to nevyčítala," říkala Vendy, ale nemusela se bát. Anna ji ujistila, že by to nikdy neudělala. Prožila se svými adoptivními rodiči úžasný život. Vendy si byla jistá, že se uzavřel kruh – setkání, o které celá léta snila, se uskutečnilo. Nemohla ze své dcery spustit oči.

Čtenářka Iveta