Úterý 5. března 2024
Svátek slaví Kazimír, zítra Miroslav
Oblačno, déšť 10°C

Párový terapeut Honza Vojtko: I vztah s hádkami může být skvělý

9. května 2023 | 06:00

Asi každá z nás si občas řekla, že tohle je určitě ten pravý. Ale může být někdo opravdu tím předurčeným, s kým nám bude všechno klapat?

Pocitu, že jsme k sobě byli stvoření a může za to osud, podléháme často. Vlastně popravdě pokaždé, když jsme zamilované. Jenže jak říká psychoterapeut a párový terapeut Honza Vojtko, nic takového jako pravá láska a pravý vztah neexistuje. Tak co to vlastně celý život hledáme?

VIDEO: Honza Vojtko odpovídá na vaše dotazy:

Video se připravuje ...
O čem se mlčí - Honza Vojtko odpovídá na vaše otázky • VIDEO: Videohub

Existuje ten pravý partner nebo ta pravá partnerka?

V určitý moment, v určité situaci a v určitou chvíli ano. Jenže pokud se budeme bavit obecně o tom, že by lidé měli hledat toho jediného pravého nebo tu jedinou pravou, pak je to utopie. Představa, že existuje dokonalá druhá polovička, která pro nás vždycky byla takhle „připravená“, je součást pseudoromantického konceptu. Ten nás vede i k představě, že jen s ním budeme schopni vytvořit ideální vztah. A to jsou extrémně nebezpečné přívlastky.

Proč myslíte?

Protože vztah teprve nastane. Nemůžu přece vědět, co se mi podaří s druhým vytvořit, ve chvíli, kdy jsme se teprve potkali. Něco samozřejmě zafungovalo, ale vytváří se možná potenciál pro intimní vztah. Navíc bych slovo „pravý“ raději nahradil něčím jako „vhodný“. Protože když řekneme "pravý vztah", tak to zavání tím, že pak je ještě nějaký "levý vztah" – nebo dobrý a špatný vztah... A už hodnotíme. Přitom ačkoli se s partnerem hádáme a na první pohled zvenku to nemusí vypadat jako úplně dobré, pořád může jít o skvělý vztah.

Říkáte, že představa, že bůh stvořil Františka a Bohunku, kteří když se potkají, budou spolu celý život, aniž by museli cokoli dělat, je nesmysl. Může být ale někdo vhodnější než jiný?

Kompatibilita je něco jako "pravý" a "levý" vztah. Z hlediska vztahové chemie to funguje tak, že se koluzivně (tedy nevědomky) s druhým člověkem potkáme a něco v nás „ladí“. Je přitom jedno, jestli máme stejné zájmy a hodnoty nebo jaké máme povahy. Všechno se odehrává především v našem nevědomí a souvisí to například i s tím, jakou máme výchovu, jaké osobní zkušenosti, co se v našem životě dělo, kde se vytvářela vztahovost a podobně.

Z toho, co mi popisujete, to vypadá, jako bychom partnerské vztahy ani neměli ve svých rukou. Přitom většina z nás má určitou představu, jaký by měl protějšek být a co by měl splňovat. Takový pomyslný check list…

To sice ano, neznamená to ale, že takové check listy fungují. Na seznamu můžu mít, koho chci, ale pak najednou zjistím, že mě přitahuje úplně někdo jiný. Že se třeba znovu zamilovávám do sígra, o kterém jsem byla přesvědčená, že už si ho do života nikdy nechci pustit. A najednou říkám kamarádce: „Bože můj, jak je možný, že mám vedle sebe hodnýho a krásnýho chlapa, ale stejně toužím po tom druhým?“ Protože můj koluzivní princip, moje vzorce jsou napojené na vyhledávání toho sígra a vědomé věci v tu chvíli nefungují.

Takže nejsem schopna ovlivnit, kdo mě bude přitahovat?

Na terapiích, kurzech nějakého seberozvoje si samozřejmě můžu zvědomovat spoustu věcí. Zjistit, odkud vítr vane, že máma dělala tohle a táta támhleto, že mám takové zážitky a zkušenosti a v tomhle prostředí jsem žila... Takže je možné tomu porozumět, ale stejně věci nemůžu mít vůlí pod kontrolou. Prostě se stanou a žádná desatera, jak na vztahy a co si ohlídat při randění, nemohou fungovat, a když, tak jen zjevně, povrchně a na chvilku.

Máme po nějaké době ve vztahu „vyhráno“? Jestliže spolu zvládneme třeba pět, deset, dvacet let, tak už to dáme až do smrti?

Záruku, že něco, co roky fungovalo, bude fungovat i nadále, nemáme nikdy. I po dvaceti letech vztahu si můžu přečíst článek nebo jít na přednášku a něco mi dojde, nasedne na moje neuspokojené potřeby a najednou budu chtít změnu. Budu chtít změnit náš vztahový vzorec. Často se mě klienti, kteří jsou spolu deset, patnáct, dvacet let, ptají, jak je možné, že se po takto dlouhé době pořád zraňují, hádají, jsou v krizi, a jestli by to nemělo být lepší. Jenomže intimita ve vztahu znamená i to, že se druhému člověku otevírám na nevědomé úrovni. Sám nevím, co tam je, a pak se stává, že je velmi snadné se těchto nevědomých věcí dotknout a toho druhého zranit.

V tom je princip důvěry, že mě sice partner (partnerka) může a bude zraňovat, ale také mi pomůže se zahojit, protože v něm cítím blízkost, bezpečí a můžu s ním o tom mluvit. Pokud je vztah takzvaně vědomý nebo naplňující, dovoluje mi jako člověku vyrůst. A i když po dvaceti letech skončí, tak to nemusí být tragédie. Dvacet let jsme si pomáhali, rozvíjeli se, dali jsme si, co jsme si dali, a konec může být i velmi pozitivní.

MOJE PSYCHOLOGIE JE ZPÁTKY!

... A v plné parádě. Chyběla čtenářkám i čtenářům, proto se časopis vrací zpátky. Na co se můžete v květnovém čísle těšit? Kromě rozhovoru s terapeutem Honzou Vojtkem vás čekají povídání s herečkou Annou Fialovou, vyvrácení mýtů o lásce až na věky nebo článek o nezapomenutelných prvních láskách. V prodeji od 3. května 2023.

Autor: Brigita Zemen