Matka své dceři v dobré víře koupila panenku Barbie se zakulacenými boky. Oproti typickému symbolu štíhlé krasavice má takováto panenka realističtější křivky. Holčičce se ale hračka nelíbila. Proč? Jaká byla matčina reakce?
Allison Kimmey pořídila své pětileté dceři Cambelle panenku Barbie, která má vytvarované boky i stehna podle vzoru zdravě vypadajících žen. Dcera si ale s panenkou nechtěla hrát a odhodila ji stranou. „Když jsem se dcery zeptala, proč si s panenkou nechce hrát, odpověděla mi tak, že mi to vehnalo slzy do očí,“ přiznává Allison, která sama rozhodně není štíhlá. A přesto se rozhodla své křivky neskrývat.
„Řekla mi, že se jí panenka nelíbí, protože má příliš velké ruce, velké nohy, nevypadá stejně jako ostatní panenky a nevejde se do jiného oblečení než do vlastního,“ vypráví maminka. Té to úplně vzalo dech.
„Nějak jsem se do té hračky dokázala vcítit. Cítila jsem, jako bych já sama byla tou panenkou a její stav byl jen odrazem mého života. I já jsem měla pocit, že mám příliš velké ruce a nohy, nevejdu se do běžného oblečení a nemám právo hrát si s ostatními,“ vypráví Allison. „Kvůli společnosti se cítím jako odpad, který do tohoto barbie světa vůbec nepatří.“
Matka nevěděla, jak se v této situaci zachovat. Po chvíli ale přišla na skvělou odpověď. „Zeptala jsem se Cambelle, jak si myslí, že se panenka cítí, když ji odhodila stranou od ostatních. Řekla jsem, že přestože si barbie nemůže půjčit oblečení od kamarádek, má stejné právo hrát si s nimi jako všichni ostatní.“
Malá Cambelle najednou otočila. Uvědomila si, co udělala, a omlouvala se za to. „Vytáhly jsme společně panenku z odpadků a omyly jsme ji. Má dcera pak řekla, že v její třídě jsou různé holčičky, nějaké mají tenké nohy, jiné zase nožky jako ona. Má malá Cambelle pak řekla, že i přes to musíme být na všechny hodné,“ líčí dceřinu reakci pyšná matka.
„Myslím si, že tento krok byl skutečně důležitý. V momentě, kdy dcera ukazuje první známky toho, že se její obraz o zdravém ženském těle formuje směrem, kde by mohl vznikat problém, nechci to ignorovat. Mohla bych nad tím jen mávnout rukou a říct si: no co, tak si hraje s jinými, vždyť to není důležité. Ale ano, je to důležité! Mohu dát své dceři prostor, aby vyjádřila, jak se cítí a proč je jí hračka nepříjemná. Protože tyto maličkosti vytvářejí změny.“
