Davina Bywater byla obézní od svého dětství. Nikdo ji nikdy nevedl ke zdravému životnímu stylu, a tak se není čemu divit, že se projedla až ke sto dvaceti kilogramům. Byť ji to v životě všemožně omezovalo, lenost byla vždy větší, než aby začala něco dělat. Až do chvíle, než onemocněla.
Přestože Britka vážila 120 kilogramů a měla BMI 45, byla tedy tabulkově morbidně obézní, odmítla podstoupit bariatrickou operaci zmenšení žaludku. Rozhodla se, že se jí podaří zhubnout svépomocí. A zvládla to. Z velikosti 24 se dostala až na velikost 8. Přestala jíst své tolik oblíbené sendviče a vyměnila je za zeleninu.
Než ale k tomuto prozření došla, musela si projít dlouhou cestu. "Zděsilo mne, když jsem se nedávno dostala k své on-line zdravotní dokumentaci, kde jsem si přečetla, že jsem byla obézní už od deseti let. Vždycky jsem věděla, že jsem velká, ale obézní... To mě dostalo," vypráví Davina Bywater.
Součást identity
Věděla, že "klinicky obézní" je lékařský termín, ale dost ji to vyděsilo. Od mala měla špatnou životosprávu. Ke svačině jedla hlavně jídla s vysokým obsahem jednoduchých sacharidů. "Nadváha byla vždy součástí mé identity. Hlídala jsem děti tam, kde vždycky byly nějaké koláčky. Pak jsem přišla domů a se sestrou jsem jedla sendviče ještě dřív, než se vrátili naši z práce a udělali nám jídlo," vzpomíná na své dětství.
Během těch let se naučila špatným stravovacím návykům, a tak její jídelníček předtím, než se rozhodla zhubnout, se skládal hlavně z bílého pečiva. "Jedla jsem máslový toast nebo sendvič s klobásou. K obědu jsem pak měla více sendvičů a završila jsem to večer opět bílým pečivem, tentokrát s nějakým sýrem," popisuje důvod své zkázy.
Jídlo k ničemu
Pečivo jedla prostě pořád. Když nebylo zrovna součástí hlavního jídla, dala si ho aspoň ke svačině. Přiznává, že právě toto jídlo bylo její velkou slabostí. "Ani nevím, proč jsem se tak stravovala, když mi po tom stejně nebylo nikdy moc dobře," kroutí nad tím dnes hlavou.
Davině byla v dětství diagnostikována refluxní nefropatie, což znamená, že moč se z močového měchýře vrací zpět do ledvin. Celý život s touto nemocí bojovala, ale v roce 2012 jí lékař řekl, že jsou její ledviny zralé na transplantaci, ale že kvůli její nadváze není možné operaci provést. V tu chvíli měla pocit, jako by pomalu umírala. Věděla, že jestli se chce zachránit, musí zhubnout. A ne zrovna málo. Jenže přišlo jí to jako nadlidský úkol.
Chtěla by být inspirací
Přemýšlela nad tím, že by podstoupila operaci, ale zjistila, že její pojišťovna tento druh léčby nehradí. Zkoušela nejrůznější léky podporující hubnutí, ale nic. Až nakonec došla k tomu, že aby šla váha dolů, musí se rozloučit se svým milovaným pečivem. Vyměnila ho za pestrou stravu plnou ovoce, zeleniny, oříšků, cereálních výrobků a bílkovin.
Nyní se cítí mnohem lépe, a to ve všech směrech. Ráda by svým úspěchem dodala sebevědomí i ostatním. "Je mi líto, když vidím někoho, kdo je stejně zoufalý jako já tenkrát. Ale jde to! Jsem živoucí důkaz toho, že člověk sám zvládne zhubnout, pokud skutečně chce," usmívá se. Byť to trvalo tři roky, podařilo se jí zhubnout o polovinu své váhy, tedy shodila přes šedesát kilogramů.
