Odjakživa jsem měla problémy s váhou. Jako dítě jsem žila s babičkou, která milovala pečení a byla skvělá cukrářka, takže doma byla vždy hromada čerstvých sušenek a dortů. Za prázdný talíř mě babička vždycky nadšeně pochválila. Jenže díky svému apetitu jsem už ve dvanácti letech nosila velikost L. Někdy kolem čtrnácti jsem se o svou figuru pomalu začínala zajímat a zkoušela jsem jednu dietu za druhou.

 

Žádná z nich nezabírala. Asi to bylo tím, že jsem je držela maximálně týden a pak se vrátila k babiččiným sladkostem. Tak jsem na hubnutí šla jinak a sáhla po projímadlech. Když ani to nefungovalo, přestala jsem se snažit a dál si bezstarostně dopřávala sladká i tučná, ale hlavně nezdravá jídla z rychlých občerstvení. Přestože měřím 170 cm, vážila jsem v pubertě 100 kilo a každý rok jsem nabírala další a další…

 

Děsivá diagnóza

 

Svého manžela Petra jsem potkala na schůzce naslepo v lednu 1998, to mi bylo 36 let. V té době jsem vážila skoro 130 kg a cítila jsem se kvůli tomu trapně. On mi ale říkal, že mu moje váha vůbec nevadí. Musel to myslet vážně, protože jen o jedenáct týdnů později jsme měli svatbu. Nestihla jsem ani zhubnout do svatebních šatů! O čtyři roky později se mi váha vyšplhala až na neuvěřitelných 160 kg. Obvod boků jsem měla 160 cm, takže jsem byla skoro stejně široká jako vysoká. To už mě ale trápily nesnesitelné bolesti zad a pohybovala jsem se jako stařenka. Navíc se u mě objevila endometrióza – onemocnění, při kterém dochází k růstu endometria (částeček výstelky dutiny děložní) mimo dělohu.

 

Začalo to nejdříve bolestivými žaludečními křečemi a pak mi lékař doporučil hysterektomii (chirurgické odstranění dělohy). Řekl mi ale, že operaci nemůže provést, dokud nezhubnu na 95 kg. Jenže to zdaleka nebyla ta nejhorší zpráva, kterou jsem v té době slyšela. Doktor mi totiž také řekl, že pokud se sebou nezačnu něco dělat, zemřu – buď na obezitu, nebo na endometriózu. Byla jsem z toho naprosto v šoku!

 

Život na dluh

Kateřina vždy milovala jídlo. Málem se jí to stalo osudným.

Autor: Shutterstock.com

 

Jenže jsem věděla, že jídlo miluju tak moc, že se ho prostě nedokážu vzdát. Lékař mi proto doporučil podvázání žaludku. Byla to moje poslední naděje, čekací listina však byla nekonečně dlouhá. Petr věděl, jak moc je pro mě ten zákrok důležitý, a tak jsme si v prosinci 2004 vzali půjčku z banky a operaci jsem si zaplatila. Po dvou hodinách zákroku jsem se probudila vyčerpaná a zmatená. Můj žaludek měl teď velikost golfového míčku. Stačilo mi sníst jen pár lžic bramborové kaše a už jsem byla plná!

 

To se s mými dřívějšími porcemi – k obědu jsem snědla klidně dvacet knedlíků s půlkou kachny a dojídala se čtvrtkou dortu – nedalo srovnat… Není tedy divu, že jsem během šesti měsíců zhubla o 60 kg. V květnu 2006 jsem už byla připravená na hysterektomii a o rok později jsem vážila jen 70 kilo! Nikdy předtím jsem se necítila lépe a zdravěji, mé sebevědomí bylo astronomicky vysoké.

 

Závislost na čokoládě

 

Štíhlá jsem byla až do srpna 2011. Jenže pak jsem dostala novou pracovní nabídku a musela jsem trávit celý týden bez svého milovaného muže. Pronajala jsem si malý byt, ale cítila jsem se v něm hrozně osamělá. Začala jsem znovu uždibovat čokoládu, sušenky a dorty. Jenže můj podvázaný žaludek takové potraviny odmítal a dělalo se mi po nich špatně. Já ale byla odhodlaná nějak ty nevolnosti překonat. Přišla jsem na to, že když jím malé množství a častěji, nic mi není. Čím více jsem to dělala, tím tolerantnější bylo mé zažívání.

Zanedlouho jsem už znovu mohla jíst nezdravé potraviny, jak jsem jen chtěla. Za čtyři měsíce má váha vystoupala na 90 kg a já nad sebou zase ztratila kontrolu. Petr se mi snažil domlouvat, varoval mě, prosil, ale mě to nezajímalo. Dokud jsem neviděla samu sebe na fotkách ze srpna 2012. S velikostí XL a 100 kily jsem si teprve uvědomila, co jsem to vlastně provedla. Bylo mi jasné, že když okamžitě nepřestanu, budu mít za chvíli zpátky velikost XXL. Tehdy mi lékař řekl: „Do pořádku můžu dát váš žaludek, ne hlavu.“ Byla to tedy mentální závislost na jídle, kterou jsem musela začít řešit.

 

Boj o každé kilo

Tentokrát byl ale rozdíl v tom, že jsem to opravdu chtěla napravit. Po přečtení několika knih o závislosti na jídle jsem radikálně změnila jídelníček a naučila se jíst zdravé pokrmy s kuřecím masem, rybami, zeleninou a ovocem. Občas si sice dopřeji nějakou sladkost, ale místo celé tabulky čokolády sním jen pár čtverečků. Začala jsem cvičit v posilovně a všude, kam můžu, chodím pěšky. Dokonce jsem se rozhodla pomáhat i ostatním lidem postiženým stejně, jako jsem já. Naštěstí se moje váha začala pohybovat opět směrem dolů. Tentokrát jsem už nespoléhala jen na pomoc medicíny – zamýšlím se nad tím, co a kdy sním. Vážím 76 kg a stále hubnu. Sice mě to stálo spoustu peněz a musela jsem podstoupit drastickou operaci, ale konečně jsem se naučila, jak mít svou závislost pod kontrolou!