Povězte mi něco o Projektu 48 a filmu Gorily, na kterém jste spolupracovala a on vyhrál.
Už jsem o tomhle projektu slyšela dřív, tenhle rok už to byl asi čtvrtý ročník. Na internetu jsem viděla pár prací z předešlých let a přišlo mi to hrozně zajímavé. Máte v podstatě 48 hodin na to natočit film. K tomu dostanete jednu rekvizitu, kterou musíte použít, jednu větu, která ve filmu musí zaznít a losujete si žánr.  Bavila jsem se o tom s Kájou Heřmánkem, protože jsme spolu dělali na nějaké audiopohádce a on pravidelně spolupracuje s režisérem Lukášem Hrdým, který právě režíroval i ty Gorily. Zeptala jsem se jestli ještě nepotřebují nějakou holku a zrovna jsem se jim hodila. Takže jsem se do toho projektu dostala úplně náhodou, a napoprvé to mělo takovýhle úspěch.

Asi jste se dostala do dobré party, že?
Tak to určitě! Oni už nějaké ceny na kontě měli a letos měli také určité ambice, že by na první cenu chtěli dosáhnout a povedlo se!

Bylo náročné natočit to všechno za 48 hodin?
My herci jsme to asi nepocítili tak, jako ostatní, ti jeli opravdu durch a bez hodinky spánku.

Jaký žánr jste si vlastně vylosovali?
To bylo trochu zapeklité, měli jsme natočit motivační film. Řekli jsme si, že to vlastně může být cokoli. V podstatě je to film, ve kterém řádí maskované vražedkyně, které vraždí jen tak pro efekt a společnost z nich vlastně dělá hrdiny. Jsou za hvězdy a stávají se vzorem pro ostatní. Má to být odraz dnešní společnosti, kde je to všechno taky trochu přehnané.

Vítězný film míří do Ameriky, jedete taky?
Ona je letenka pro vítěze jen jedna, takže bude záležet na nás, kdo si bude chtít zaplatit letenku a jet také. Festival je v Los Angeles a trvá asi tři dny. Mělo by to být někdy v březnu. Myslím, že dáme dohromady partičku, asi nepojedeme úplně všichni, ale takovouhle příležitost jet do Los Angeles už třeba nedostaneme, takže stojí za to, peníze na letenku dát.

Už jste předtím někdy byla v Americe?
Právě že nebyla a vždycky jsem se tam chtěla podívat. Kamarádi kolem mě tam třeba jezdí tak, že měsíc pracují a měsíc cestují. Já bohužel už takhle dlouhou dobu neseženu. Zatím jedem na tři dny, ale určitě bych se tam ráda podívala na delší, poznávací výlet.

Jakou máte o Americe představu a co si myslíte o Američanech?
My jsme nějakou dobu žili v Itálii a dva roky jsem tam chodila do americké mezinárodní školy a tam mi byli všichni hrozně sympatičtí. Je fakt, že je to možná trochu něco jiného, protože tam se sejdou všechny národnosti, takže to není typicky americké. Jinak si myslím, že jedou hodně na to, že kluci dělají sporty, a když jim to nejde tak smůla, a holky fanděj. Malinko kastují lidi a jsou možná trochu moc povrchní, což musím přiznat, že se mi moc nelíbilo. Rozděluje se to na populární a nepopulární část třídy. Když jsem přijela zpět na základku do Čech, tak jsem občas přitáhla takovýhle nějaký manýr a rychle mi bylo vysvětleno, že takhle to tady nefunguje a vrátila jsem se zase zpátky na zem.

Chtěla byste žít jinde než v Čechách?
Kdybych nebyla donucena partnerem, tak sama k tomu rozhodně neinklinuji. Vyzkoušela jsem si to za mlada, potom na vysoké škole, když všichni odjížděli na stáže a erasmy, tak mně už to nelákalo. Možná by to ve starším věku bylo mnohem lepší a víc bych si to užila, ale nějak jsem neměla motivaci. Ne že bych byla patriot a byla strašně pyšná na náš národ a mentalitu, to ne. Obdivuji mnohem více povahy jiných národů, ale mám dojem, že bych se jinde necítila doma.

Povahy kterých národů obdivujete?
Na Italech se mi líbí jejich spontánnost. Na Francouzích se mi líbí galantnost a upravenost, která některým Čechům velice schází. Tyhle dva národy jsou mi sympatické.

Takže by se vám líbilo mít za partnera Itala nebo Francouze?
Zatím jsem spokojená se svým českým přítelem.

Měla jste někdy přítele, který by byl jiné národnosti?
Když jsem byla bez partnera, tak mě to docela lákalo, zkusit chodit s cizincem, ale nějak jsem se s nimi nedostávala do styku, a potom vztahy na dálku bych nechtěla. Když s někým jsme, tak s ním potřebuji být často a pár víkendů do měsíce by mi nestačilo.

Co si myslíte, že českým mužům chybí?
Vezmu to zcela obecně. Myslím že jim chybí dospělost a rozhodnost. Bavily jsme se o tom mnohokrát s kamarádkami a myslíme si, že něco takového jako vojna je důležité. Neříkám, že by to mělo být na dva roky, ale odpoutat se trochu od maminky, aby mohli být pyšní na to, že to zvládli a udělali krok do dospělosti. Myslím, že by stačilo i půl roku. Možná proto všichni teď odjíždějí studovat do zahraničí, protože se potřebují nějak najít a zocelit aby byli rozhodnější. Protože to vidím kolem, že holky toho zvládají mnohem víc, všechny ty holčičí věci, a taky si dokáží najít dobrou práci a budovat kariéru, ale přitom vědí, že chtějí mít děti, teď by jen potřebovali toho chlapa vedle sebe, ale ti právě pokulhávají.


Jakou vlastnost by tedy měl mít váš partner?
Chci v něm mít oporu a vědět, že se dokáže sám rozhodnout a občas rozhodne i za mě, že ví co chce a nemusí se pořád ptát. Pak je docela důležité, abychom sdíleli alespoň některé koníčky a mohli spolu tak trávit čas. Strašně důležité je pro mně vědět, že s tím člověkem dokážeme být spolu sami. Všichni teď tráví čas v partách a jezdí se všude v partách, neodsuzuji to, ale občas být jen spolu ve dvou je důležité. Abychom si měli co říct a samozřejmě smysl pro humor, ten také hraje velkou roli.

Mužská nerozhodnost se pravděpodobně projevuje i v poklesu četnosti svateb, co vy si myslíte o manželství?
Já bych chtěla mít klasickou svatbu. Vím, že může platit jenom slovo, ale mně se líbí, že je to obřad, že si ti dva něco slíbí, jsou u toho rodiče a velká sláva a člověk si z toho nese velký pocit, a potom se podle mně víc rozmýšlí, když přijde krize, jestli se rozejít. V poslední době se vůbec upouští od obřadů a myslím si že to není dobře. Nedělají se ani pohřby.  Jsem možná trochu staromilská, ale myslím, že některé věci prostě fungovaly po staletí, tak proč od nich odpouštět.