Eva Vejmělková o nové knize: Mám obavy jít se svou kůží na trh

1. prosince 2014 | 15:29

Kdo by neznal Píšťalku z Básníků nebo film Fontána pre Zuzanu? A i když od té doby uteklo pětadvacet let, Eva má pořád jméno. Dnes pracuje jako psycholožka a právě vydává milostnou novelu.

Jaký je to pocit, napsat knihu?
Skvělý. Prezentovat ji už je mnohem horší. Jako herečka jsem se totiž vždycky mohla skrýt za nějakou postavu, kdežto jako autorka vcházím se svou vlastní kůží na trh. Je to takový duševní striptýz. A mám pochopitelně obavy.

Děj se odehrává v Toskánsku, v zemi, kde trávíte hodně času. Čím vám učarovalo?
Začali jsme tam jezdit asi už před dvaceti lety. Moje teta tam má chalupu. Nejdřív jsme cestovali sami s manželem, a když se narodily děti, tak i s nimi. Už když byly dceři tři měsíce, naložili jsme ji do auta a vydali se na jih. Trávili jsme tam hodně času – teď, když jsou dcery školou povinné, už jen letní prázdniny. Fascinuje mě tamní krajina, způsob života zdejších lidí, vzduch, jídlo, moře. Všechno krásné v jednom místě… Ta krajina mě vlídně přijala a ta atmosféra mi opravdu učarovala.

Vy jste se přes papír a tužku vyjadřovala už dřív, ne?

Eva Vejmělková při křtu své nové knihy Růžové moře.

Autor: Profimedia.cz

Ano, už dávno jsme s manželem napsali melodrama Maria, kde jsem účinkovala v divadle jednoho herce, a také z toho vyšla knížka. Napsala jsem texty árií do oper Petr a Lucie, kterou manžel zkomponoval. A vždycky jsem měla potřebu vyjadřovat se přes papír, psávala jsem básničky. Takže mi psaní není tak vzdálené.

Věnujete se psychoterapii, v Havířově právě otevíráte soukromou praxi…
Je to strašně pěkné povolání, pomáhat ostatním lidem. Ono to zase od herectví není tak vzdálené. Protože každý herec musí být trochu psycholog, aby dokázal ztvárnit danou postavu. A divadelní zkoušky jsou malá psychoterapeutická sezení, tam se hledají podstaty charakterů, prožívání a city postav. Na psychoterapeutické skupině to vypadá trochu podobně. Cílem herce je diváka rozesmát i rozplakat, umět mu dát na dvě hodiny zapomenout na problémy, které má. Terapeut dělá něco podobného, jen se snaží pomoct mu jeho problémy vyřešit.

Psalo se, že jste byla dva roky v blázinci. Ale ono je to trochu jinak, viďte?
(Směje se.) Pomáhala jsem drogově závislým. Dělala jsem to dva roky po škole, kdy jsem měla praxi v bohnické léčebně. Byla to pro mě skvělá škola a velmi obdivuji lidi, kteří to dělají, protože je to velmi těžká práce.

Jde pomáhat druhým a zároveň nevyčerpat sám sebe?
Musíte trochu oddělovat práci a osobní život. Myslím, že to dokážu. Ani v herectví jsem si práci nenosila domů. Byla jsem dvě tři hodiny na jevišti a dokázala jsem se pak doma přepnout a nechat všechno za sebou. I tohle je něco podobného. Což pochopitelně neznamená, že se po večerech netrápím příběhy lidí, kterým se snažím pomoct…