14°C
Paní Vlasta se narodila v září roku 1931 ve Valašské Bystřici u Vsetína. Rodiče měli pole, maminka pracovala na hospodářství a tatínek docházel do zaměstnání. "Tatínek byl velmi pokrokový. My jsme měli na dědině první rádio," vzpomíná. V roce 1944 poskytla rodina útočiště sovětskému partyzánovi Nikolaji Alexandroviči Kuzminovi. Rodina se tak stala spolupracovníky partyzánské skupiny Za rodinu – za vlast a také partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova.
S partyzány na Valašsku
Paní Vlasta byla velice mladá, když se poprvé setkala s partyzány. Ti nevěděli, jestli mohou místním obyvatelům věřit, a tak první setkávání byla pro obě strany těžká. "Bydleli jsme na kraji lesa, tatínek se tam podíval a stál tam člověk držící automat a nevěděl, s kým mluví. Tatínek ale pochopil, že je to partyzán, a dovedl ho k nám domů," vypráví. Postupně si Nikolaj z obyvatel Valašské Bystřice vytvořil partyzánskou síť, ke které se přidávali další sovětští partyzáni.
Jednalo se o Nikolaje Alexandroviče Kuzmina, sovětského majora, který mimo jiné přežil vypálení obce Ploština u Vizovic. Vesnice byla v roce 1945 zlikvidována jako trest za pomoc partyzánům. Zaživa zde bylo upáleno čtyřiadvacet osob, jeden člověk byl umučen při výslechu a tři lidé byli popraveni. Nikolaj stačil uprchnout a zapojil se do partyzánské organizace Za rodinu – za vlast.
"Tak začal od nás dirigovat akce. U nás to bylo tak, že někdy přišli dva partyzáni, někdy přišli čtyři a někdy přišlo až šest partyzánů. Tak se u nás střídali. Spávali vždycky na seně ve stodole, a tak jsme ji vždycky upravili. Samozřejmě jsme museli vařit. I v noci. Většinou přišli hladoví a žízniví," říká paní Vlasta.
Vlasta byla ještě velice mladá, a tak obstarávala záležitosti vhodné pro děti. Partyzánům se připravovaly brambory, mléko, sýr, tvaroh a další potraviny používané v samozásobitelském hospodářství. To již nacisté proti partyzánům připravovali akce a věděli také o spolupráci místních obyvatel s partyzánskými oddíly. Například známí rodiny pamětnice byli zatčeni a o jejich děti se musel starat strýc. Tatínek ani maminka těchto dětí se už po válce nevrátili.
Jednoho dne nacisté zapálili stodolu, kde se ukrývali partyzáni. Nikolaj se šel ven napít, a tak z tragické události vyvázl. Ve stodole měl ale své děvče. "Když se to stalo, tak přišel k mé sestře. Ta pak říkala, že si trhal vlasy a křičel, že mu Sašenku zabili. Potom chodíval i k nám, ale až do konce války byl hrozně osamocený," vzpomíná.
Shledání po válce
Na rozdíl od partyzánů operujících na Slovensku se Nikolaj nepřidal k Rudé armádě a po přechodu frontové linie zůstal pár dní u rodiny pamětnice. Ještě se s vrahy vypořádal: šel za vlastníkem stodoly, který zapálil stodolu i s partyzány, a sprovodil ho ze světa. Poté se vrátil do rodného Kyrgyzstánu.
Paní Vlastu chtěl do své země pozvat a ona ho na oplátku zvala do Československa. Nikolaj se ale vrátil pouze jednou na návštěvu ke svým spolupracovníkům, ale paní Vlasta se s ním už neviděla. Po válce se konala sešlost spolupracovníků na oslavy ukončení války, byl tam i Nikolaj. Ten hezky poděkoval hlavně mamince paní Vlasty. "Byla jsem vdaná na Slovensku a naši bydleli ve Valašské Bystřici. K nim přišel na návštěvu. Lidi ponavštěvoval. K nám se to asi nedalo, takže nepřišel. Už jsem se s ním neviděla. Akorát jsme si spolu hodně dopisovali," dodává paní Vlasta.
Paní Vlasta byla po válce členkou Svazu protifašistických bojovníků (později Český svaz bojovníků za svobodu) a dojížděla na schůze do Rožnova pod Radhoštěm nedaleko Valašské Bystřice. Spolupracovníků partyzánské skupiny Jana Žižky z Trocnova postupně ubývalo a nyní je Vlasta jednou z posledních pamětnic tehdejších událostí.
Na Slovensku po válce
Vlasta poté pracovala v podniku Tesla v Rožnově pod Radhoštěm, ale po svatbě se odstěhovala na Slovensko na Oravu za manželem. Ten jí bohužel v pouhých sedmatřiceti letech zemřel, a tak zůstala na výchovu celé rodiny sama. Její nejstarší syn chodil teprve do osmé třídy, dcera do sedmé a nejmladší syn byl v první třídě.
Poté přešla na další pracovní pozice – byla zaměstnána v místní knihovně, na internátu v učilišti a nakonec pracovala s učni jako vychovatelka. Do Rožnova pod Radhoštěm se už nevrátila a bydlela na Slovensku až do období svých zdravotních komplikací, pak odešla do Domova péče o válečné veterány v Karlových Varech. V domově byla přibližně pět let a nyní žije na Oddělení sociální péče v Ústřední vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.
