Královna swingu Inka Zemánková: Proslavila ji Slunečnice, celý život tajila věk!

14. června 2017 | 06:00

Nazpívala nesmrtelný hit Slunečnice a stala se naší první jazzovou zpěvačkou, která se u mikrofonu pohupovala v bocích a luskala prsty. Mohla být hvězdou světovou, kdyby jí nezakázali zpívat. Nejprve Němci, později komunisté. Ona se ale nikdy nevzdala a zpívala všude, kde se dalo – na zábavách, při jízdě na traktoru nebo při májových slavnostech.

Láska na první poslech

Narodila se v roce 1915 v Praze jako Inéz Koníčková a dětství neměla moc harmonické. Ve dvou letech jí zemřel otec a brzo se odstěhovala s matkou a jejím novým manželem do Pardubic, Hradce Králové a později do Bratislavy. Právě v Pardubicích se stalo něco, co do budoucna Inku silně poznamenalo. Dostala tehdy desku s černošskými spirituály. Když si ji dívka poslechla, zamilovala se a měla jasno. Tuhle muziku bude zpívat! V Bratislavě začala navštěvovat taneční průpravu u paní Fuchsové, která byla choreografkou ve Slovenském národním divadle, a díky ní se tam stala i elévkou. Talentu měla na rozdávání, stejně jako temperamentu!

 

Pokora, trpělivost a ztráta matky

V divadle se naučila Inka spoustu důležitých věcí. Především kázni a trpělivosti. Hrála i tančila a do divadla se opravdu zamilovala. Díky své lásce poznala mimo jiné i zahraniční jazzové kapely, které v Bratislavě účinkovaly. Čtrnáctiletá dívka byla z černošské hudby doslova u vytržení a stala se jejímu srdci nejbližší. A že i ona měla talent, o tom svědčí fakt, že už tehdy dokázala vyzpívat čtyři oktávy! Bohužel jí zemřela maminka a ona zůstala bez rodiny i prostředků. Naštěstí se jí ujali rodinní přátelé: manželé Zemánkovi z Prahy. A ona přijala z vděčnosti jejich příjmení.

První hity a americký styl

Zlomové bylo pro Inku setkání s kapelníkem Bobkem Bryenem, který tehdy působil v pražském baru Esplanade. Ten okamžitě poznal Inčin talent a angažoval ji. S Bobkovou kapelou pak zpívala dlouho ve Zlíně, kde Bobek hostoval. Tam si taky poprvé zahrála ve filmové reklamě na pneumatiky. Brzy se o Ince začalo mluvit jako o úžasné jazzové zpěvačce, která se snažila napodobit americký styl frázování. Začali se o ni zajímat další hudebníci, a to včetně Karla Slavíka, Karla Vlacha a R.A. Dvorského. V roce 1939 nahrála svou první gramofonovou desku s písněmi Ráda zpívám hot. Hitem se stala i skladba Dívka k rytmu zrozená, kterou natočila v roce 1940.

 

Filmová Slunečnice se stala nesmrtelnou

Netrvalo dlouho a všiml si jí také režisér Martin Frič, který ji chtěl obsadit do jazzového filmu, kde měla hrát hlavní roli. Němci ale natáčení zakázali, a tak z filmu sešlo. O rok později se Fričovi přece jen podařilo prosadit Inku do svého filmu Hotel Modrá hvězda. Nehrála v něm sice hlavní roli, ale poprvé si v něm zazpívala se souborem Lišáci svou nejslavnější píseň – Slunečnici. Ta jí zajistila nesmrtelnost a slávu.

Tahle píseň zajistila Ince Zemánkové nesmrtelnost! Vzpomínáte?

360p
Slunečnice v podání Inky Zemánkové ve filmu Hotel Modrá hvězda. • VIDEO: 


Zákazy během války i po ní ji nezlomily

Ke konci války musela zpívat českým dělníkům v německých továrnách. Jak později sama prozradila, na tu dobu nevzpomíná ráda. Onemocněla tam úplavicí a strávila několik týdnů v nemocnici. Po válce nějakou dobu zpívala v pražském Fénixu, ale bohužel po roce 1948 ji nečekalo nic hezkého. Stejně jako se Němcům nelíbily černošská hudba a swing, podobného „uznání“ se Inka dočkala i od dalšího totalitního režimu. Jazz a swing se staly nežádoucí a tehdejším papalášům vadilo i to, jak Inka luská prsty a pohupuje se v bocích. Přišel zákaz činnosti a Inka Zemánková skončila jako traktoristka. Přesto ji to nezlomilo. Zpívala na poli, při májových oslavách i na tanečních zábavách.

Celý život tajila věk

Její urputná povaha se projevila i v tom, že si našla nové koníčky – horolezectví (dokonce prý trénovala slaňování), jógu a bylinky. I proto vypadala skvěle i v pozdním věku. K mikrofonu se mohla vrátit až v roce 1960, kdy zaskočila za nemocnou zpěvačku v Lucerně. Od té doby zpívala především v Polsku, ale také v Německu, Francii a Švýcarsku. Před domácí publikum se vrátila až v sedmdesátých letech, kdy se objevila ve střihovém filmu Zpívající film. Na velká pódia se ale Inka už nikdy nevrátila. Přesto měla touhu pracovat – a až do své smrti v roce 2000 trénovala nejen hlas, ale i tělo. A měla i jedno tajemství. Celý život uváděla rok svého narození 1925, ovšem skutečný rok narození byl 1915. To vypátral po její smrti až publicista Ondřej Suchý. Stejně tak prý nebyla šťastná v osobním životě. Neměla děti a byla prý nervově labilní a nevyrovnaná. Každopádně byla hudební zjevení, které se zapsalo do historie.

 

 

 

 

 

Autor: aši
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile