4°C
Všechny nemoci začínají v hlavě?
To, co si myslíme a jak jednáme, je spouštěcím motivem pro rozvoj tělesného onemocnění. Těch aspektů je ale pět. Jeden je biologická složka, tedy tělesná, druhý je psychická složka, třetí sociální, neboli vztahy, čtvrtý aspekt je spiritualita, neboli vyšší smysl života, a pátý je energetická složka. A všech pět složek ve vzájemné součinnosti se podílejí na tom, jestli jsme zdraví. Ani jedna z nich není důležitější než druhá a je důležité udržovat je v rovnováze.
Platí pravidlo, že čím těžší je nemoc, tím hlubší je problém v psychice?
Ano. Čím ničivější je psychický vzorec, tím ničivější je odraz v těle v podobě nemoci. Když si nevyříkám nedorozumění se šéfem, tak to odskáču chrapotem nebo angínou, ale když si nechám dvacet let šlapat po hlavě a devastovat si život, výsledkem může být ošklivé onkologické onemocnění.
Jak je možné, že člověk, který má v životě složitý osud a těžké životní stavy, nikdy nemusí onemocnět, kdežto někdo podlehne nemoci i při běžných starostech?
Nemůžu souhlasit s tím, že když někdo zažívá těžkou psychickou zátěž, že se to neodrazí na jeho zdraví. Odrazí! Jen si to možná člověk ani jeho okolí nedá do souvislosti. Náhoda neexistuje.
Co můžu udělat pro to, aby se prožité trauma neprojevilo jako rakovina?
Důležité je obtížné situace, které prožívám, začít řešit. Traumata a bolestné emoce, které mě zasahují, musím umět ventilovat. To je prevence, aby se za nějakou dobu neprojevily v podobě nemoci.
Zvládne to člověk sám? Pomůže třeba sport?
Jasně, pohyb v těle vyvolává zvýšení hladiny endorfinů, které navozují pocit štěstí, což je v pořádku. Ale pokud řešíte něco skutečně závažného, tak tomu musíte porozumět, a toho nedosáhnete tím, že ujedete patnáct kilometrů na kole.
Když mi někdo řekne, že mě bolí oči, protože něco nechci vidět, tak se stejně neuzdravím. Není takové zjednodušení trochu nebezpečné?
To jsou opravdu rady, které nikomu nepomůžou, a informace, které vás nikam neposunou. Je třeba se ptát, co je to, co nechcete vidět, proč to nechcete vidět, proč si ani nechcete připustit, že něco nechcete vidět… A to je vlastně začátek terapeutického postupu.
Může se takhle člověk ptát sám sebe?
Samozřejmě, nemusíte hned běžet k superodborníkovi. Pokud pochopíte principy psychosomatického myšlení, můžete se na jejich základě začít sama sebe ptát. Má to ale jeden velký limit. Každý z nás má ve svém životě takzvané slepé skvrny. Tedy oblasti, které sami na sobě nejsme schopni vidět. Druhá věc je, že my sami sobě nikdy nepoložíme tak krutou otázku, jakou nám může položit druhý, abychom mohli prozřít. A to je potřeba, není čas na jemnost.
Říká se, že myšlenky, které vedou k nemocem, vznikají v dětství.
Dětství nás naformátuje nebo předpřipraví a my podle vzorců, které jsme se tenkrát naučili, fungujeme i v dospělosti. Takže my projevy psychického zmrzačení opravdu dohledáváme v dětství, ale někdy řešíme to, co se děje v přítomnosti člověka, třeba konflikty v partnerském životě. Ale i v těchto případech nacházíme zárodky v dětství.
Jaké myšlenky jsou obzvlášť nebezpečné?
Jednou z ničivých metod v dětství je například ignorace dítěte. Třeba v situaci, kdy něco provede a matka mu řekne: „Běž mi z očí, nemůžu se na tebe ani dívat.“ Odmítnutí komunikace je jeden z nejhorších výchovných trestů. Pokud ho zažíváme opakovaně, máme v dospělosti tendenci udělat cokoli, jen abychom si udrželi pozornost přátel, rodiny, partnera. Hrůza z odmítnutí nás totiž provází celý život.
Fungují pozitivní myšlenky?
Tlak na pozitivní myšlení je dnes povrchní a hloupý. Pokud se po ránu podíváte do zrcadla a řeknete si, že vám to sluší a je krásný den, ve chvíli, kdy venku prší a vy jste si ani nestihla umýt hlavu, co je na tom za pozitivní myšlení? To je prachsprosté lhaní si do kapsy. Pozitivní myšlení je podle mě schopnost najít na věcech, které bych mohla označit za neblahé, užitek. Ale ani tahle forma pozitivního myšlení není pro každého, stejně jako psychosomatika není pro každého. Hodně lidí chce jen pilulku, jedno kliknutí a hlavně žádnou zodpovědnost.
Jenže pocit, že si za nemoc může sám, naopak může nemocného člověka ještě víc zdeptat, ne?
Hledání viníků je hloupost. Žádoucí je hledání souvislostí, které pak můžeme začít napravovat. Důležité je pochopení procesu, který k nemoci vedl. Říct si, že za mé problémy může matka, je laciné a hloupé. Kdyby matka věděla, že její slova nebo jednání budou mít ničivý efekt, nikdy by tak nemluvila a nejednala. Jenže o tom neměla ponětí. Patrně to řekla, protože její matka žila nějakým způsobem a vybavila ji nějak pro život, ta zase byla pod vlivem své matky – a tak dál a tak dál. Věta, že činím sám sebe zodpovědným za své zdraví, nás nemá vést k obviňování, ale k hledání pro zdraví prospěšných vzorců.
Ale co genetika? Co když mám v rodině po několik generací ucpávání cév… Budu to mít taky?
Pokud si to budete říkat, tak rozhodně ano. Když tomu budete věřit, tak si to prostě vyrobíte.
