2°C
Je to čtrnáct let, co se Romaně Hagelbauerové narodilo vymodlené dítě. Porodu předcházelo několikaleté snažení manželů o početí a konečně se zdálo, že mohou být šťastní. Jenže… Lékaři zjistili u jejich novorozeného dítěte velice vzácnou a vážnou genetickou vadu. Zaskočilo je to o to víc, že byli oba zdraví.
Ústavní péče nepřicházela v úvahu
Po narození syna Jirky se manželům obrátil život úplně naruby. Jeho nemoc byla natolik vážná, že péče o něj vyžadovala velké úsilí a čtyřiadvacetihodinovou přítomnost. Ani jeden z manželů ale nepomyslel ani na okamžik, že by syna dali do ústavní péče. Paní Romana zůstala se synem doma a její muž se staral o zajištění celé rodiny. „Pokud Jiříkovi bylo dobře, byl veselý a hodně společenský a já byla ta nejšťastnější máma na světě. Absolvovali jsme s ním dovolené, lázně a snažili se užívat si života jako ostatní běžné rodiny. Předloni na tom ale syn začal být zdravotně natolik zle, že musel být vzhledem k nezvladatelným epileptickým záchvatům uveden do kómatu. V pražské nemocnici v Krči tak strávil skoro tři měsíce,“ vzpomíná paní Romana.
Do poslední chvíle
„Po synově probuzení, 26. června, nás převezli na dětské oddělení nemocnice v Mostě, kde pomalu nabíral sílu, a ke konci prázdnin jsme se dostali domů. Během podzimu jsme společně s kamarádkou a dětmi vyjeli na několik výletů a pomalu jsme se připravovali na vánoční svátky. Byly bohužel úplně poslední, které jsme mohli s Jiříkem oslavit. Loni v lednu se mu opět přitížilo a jeho organismus byl už tak vyčerpaný z předchozích nemocí, že neměl sílu bojovat.
Jiřík svému onemocnění podlehl. Díky lékařům jsme s ním mohli být až do poslední chvíle a držet ho za ruku. To už byl v umělém spánku, a tak svůj odchod z našeho světa nevnímal tak bolestivě jako my. Přesto teprve když skončil pohřeb, začala jsem si plně uvědomovat tu obrovskou prázdnotu. Věděla jsem, že jestli se nechci zbláznit, musím s tím něco udělat,“ svěřuje se paní Romana.
Co dál?
Nechtěl, aby se hned někam hnala. To jí moc pomohlo překonat nejtěžší chvíle. Když měla to nejhorší za sebou, narazila paní Romana jednou na Facebooku na výzvu přihlásit se do projektu Proměny s místním fitness centrem pro ženy. Myšlenka zúčastnit se akce se jí zalíbila. Měla ale obavy, že ten desetitýdenní zápřah pohybu po tom všem nezvládne. Strach tak zpočátku zvítězil, a ona nereagovala.
Živý sen
Co bylo dál? „Poslední den výzvy se mi ale zdál živý sen, že jsem předstoupila před porotu, a ta mě vybrala. Řekla jsem si, půjdeš do toho. Byla jsem si jistá, že ze mě porotci musí vycítit tu sílu a odhodlání, a pokud je jen trochu zaujmu svým životním příběhem, budu to já, kdo dostane šanci. Přišel den D a já dorazila na konkurz. Byla jsem poslední, která před komisi předstoupila, a nervozita na mně byla znát. Rozhovor jsem nakonec zvládla, hlavně díky milé porotě. Na konci mi bylo oznámeno, že pokud bych byla vybrána, dostanu zprávu na mobil. Rozloučila jsem se a odjela na sobotní nákup. Hlavu jsem měla plnou myšlenek na soutěž. Ve chvíli, kdy mi v kabelce na mobilu zazvonila esemeska, by se ve mně krve nedořezal. Čtu, že jsem to právě já, kdo jde do projektu. Radostí jsem se celá rozklepala,“ usmívá se paní Romana.
Potom už mělo všechno rychlý spád. První den návštěvy v ženském fitness centru trenérka paní Romanu změřila, zvážila a ukázala jí cvičební stroje. Od druhého dne už Romana začala cvičit v plném nasazení. A cvičení ji chytlo.
Navíc jí vyhovovalo, že po letech, kdy nebyla v kondici, ji teď nebude při prvních pokusech dostat se do formy okukovat nějaký svalnatý frajer. Brzy se dokonce začala těšit i na každé převážení a přeměření a pozorovala sama sebe, jak se díky cvičení mění její postava i psychika. Bylo to pro ni příjemně strávených deset týdnů, kdy poctivě cvičila a zároveň se nechala rozmazlovat procedurami v lázních a pravidelnou dodávkou chutného jídla krabičkovou dietou. Po celou dobu proměny byl opět její oporou manžel, ale i přátelé, dokonce s ní do fitness Contours začala chodit její dobrá kamarádka.
Pravidelný pohyb – a bylo líp
„Během akce jsem zhubla deset kilo, paže mi zeštíhlely o čtyři centimetry, pas o čtrnáct, boky o deset a stehna o sedm. Můžu říct, že se cítím líp po zdravotní i psychické stránce. Osvojila jsem si jak nové stravovací, tak pohybové návyky – a hlavně jsem sebevědomější. Proto jsem se rozhodla koupit si členství a cvičení se stalo mou pravidelnou náplní volného času. To nejdůležitější? Zjistila jsem, že pravidelný pohyb mi neuvěřitelně pomáhá, vidím výsledky v podobě shozených kil, ale hlavně jsem v lepší psychické pohodě, která s tím jde ruku v ruce,“ raduje se paní Romana.
„Našli se lidé, kteří mě odsoudili. Prý že si místo truchlení chodím do fitka! Jak mě ale může někdo soudit, když neprožil to, co já? Já sama jsem na sebe opravdu hrdá. Že jsem se nepoložila a že mám takovou oporu ve svém muži. Člověk se prostě musí snažit žít dál, i když má v sobě bolestivou věc, která přetrvá do konce života,“ uzavírá své vzpomínky Romana Hagelbauerová.
Další články a rozhovory věnované zdraví a zdravému životnímu stylu najdete v novém čísle našeho měsíčníku Blesk zdraví, které vyšlo právě tento týden.
