1°C
Bylo mi dvaadvacet, když jsem se rozhodla najít svou pravou mámu. Vyrůstala jsem v pěstounské péči, nebylo to nic hrozného, náhradní rodiče jsem měla ráda. Touha poznat vlastní kořeny však byla silnější. Když jsem se dopátrala správné adresy, vypravila jsem se zjistit, čí krev mi koluje v žilách.
Zaklepala jsem na oprýskané dveře azylového domu, za kterými měla žít moje máma. "Cože? Jaká dcera? Já žádné děti nemám," cedila mezi zažloutlými zuby ošklivá paní páchnoucí laciným vínem.
"Před dvaadvaceti lety se vám narodilo dítě, které jste nechala v porodnici, vzpomínáte si?" nedala jsem se odbýt a ta žena na mě vytřeštila oči. Pak se jí začala klepat brada a kalná modř duhovek se zalila slzami. Koukala na mě, plakala a nemohla ani promluvit. "Já jsem Kateřina," představila jsem se a ona se chytila mé napřažené ruky jako tonoucí v bažině. Držela ji a nechtěla pustit.
"Tak Kačenka, to je krásný jméno," přidušeně vzlykala a pak si zakryla tvář a strčila ji mezi kolena. "Nedívej se na mě, takovou mámu jsi nečekala, viď? Stydím se před tebou. Způsobila jsem ti takový trápení," pokračovala. Snažila jsem se zachovat klid. Popravdě jsem čekala ženskou, která se ke mně nebude chtít znát, možná mě vyhodí a já budu ráda, že mě vychovala moje adoptivní máma. Ale tahle se chovala úplně jinak.
Tvůj otec je pěknej sígr
"Celý život si vyčítám, co jsem udělala, ale tenkrát jsem byla přesvědčená, že to s dítětem nezvládnu," začala mi vyprávět svůj příběh. Žila v malé garsonce jen se svou mámou a různými "strýčky", kteří se u nich střídali jako roční období. Máma se rozhodla, že z toho kutlochu uteče. A utekla, jenže si pořídila "outěžek", jak pravila. Otcem byl spolužák z učňáku, podle mojí mámy "pěknej sígr", který se na ni vykašlal. A matka ji doma taky nechtěla.
A tak to moje máma vyřešila, jak nejlíp uměla. Odešla z učňáku, našla si práci v továrně na boty, kde nabízeli i ubytovnu, a když porodila, dítě dala k adopci. "Vůbec jsem nevěděla, kam se vrtnout. Byla jsem přesvědčená, že ti u cizích lidí bude líp. Odpustíš mi to?" upírala na mě oči a tvrdila, že mě po letech chtěla najít a vzít si mě k sobě, ale už se jí to nepodařilo. Úřady jí žádné informace nesdělily. Na dítě, kterého se zřekla, už prý nemá žádné právo.
Celé roky jsem se strašně zlobila na tu osobu, která byla schopná se na své dítě vykašlat. Teď jsem ji začala vidět v jiném světle. Zkusím jí odpustit. Kdo ví, co bych v její situaci dělala já?
Když jsem odcházela domů, už jsme byly domluvené na další návštěvě. A pak jsem za ní chodila pravidelně. Pozvala jsem ji na oběd, šly jsme na procházku, jindy seděly u ní v pokoji. Jednou mi venku koupila plyšového medvěda. "Já už přece nejsem malá," smála jsem se a ona zase brečela a říkala, že mi chce dát hračku, protože mi nikdy žádnou nekoupila.
Z mámy se stala normální ženská
Hodně jsem přemýšlela a rozhodla se jí pomoct. Bydlela jsem už sama a pracovala jako servírka, takže s penězi jsem při své skromnosti vystačila. "Co kdyby ses nastěhovala ke mně?" navrhla jsem jednoho večera těsně před Vánoci. Chtěla jsem však, aby přestala s pitím a začala alespoň trochu pracovat.
Zabralo to. Zase to celé obrečela, ale potom jí to dodalo ohromnou energii. Začala se mi měnit přímo před očima. Ze dne na den úplně zavrhla svou berličku – alkohol. Když se po pár týdnech stěhovala se svou jedinou igelitkou, už měla domluvený úklid v jedné domácnosti. Vůbec nebyla tak neschopná, jak se zprvu zdálo, to jen život ji srazil na kolena a ona neměla důvod se zvedat.
Dnes, po dvou letech, co spolu žijeme, je z ní normální ženská, na které by nikdo nepoznal, co všechno má za sebou. A já vůbec nelituju toho, že jsem začala pátrat po svém původu.
Čtenářka Kateřina
