2°C
Stejně jako Angelina, rozhodly se tyto Angličanky podpořit dobrou věc. Všechny mají jedno společné, podstoupili preventivní oboustrannou masektomii, jelikož u nich byl objeven BRCA gen, jež způsobuje, že až z osmdesáti procentní jistotou by u nich vypukla rakovina prsu.
Ukázat dalším ženám, že není čeho se bát, ukázat, že jsou hrdé na svá těla, zapózovaly pro charitativní kalendář, jehož výtěžek půjde do fondů na podporu linky pomoci, zaměřené právě na rakovinu prsu. Tu založila již roku 1996 Wendy Watson, první žena, která kdy podstoupila preventivní masektomii.
Tady je příběh jedné z nich. Helen Smith je 49 let a dělá asistentku ve zvláštní škole. Žije v Essexu s manželem Martinem, kterému je 54 let. Má čtyři děti a o své kondici se dozvěděla před sedmi lety.
Chtěla jsem se zúčastnit tohoto projektu, abych dokázala ostatním ženám, že i když se vám může zdát, že se vám zhroutil svět, když zjistíte, že v sobě nosíte BRCA gen, můžete z toho ještě pořád vyváznout docela dobře.
Já jsem zjistila, že jsem BRCA positivní, když se nechali otestovat moje maminka se sestrou. V rodině jsme měli rakovinovou historii a ony se nechaly preventivně vyšetřit. Já jsem dvakrát utekla od doktora ještě před testováním. Byla jsem vyděšená a rozhodla jsem se, že raději nechci vědět, než mě doktor upozornil na to, že tímto způsobem hraju ruskou ruletu se svým životem.
Když jsem dostala výsledky, byla jsem zdrcená. Bylo mi 42 let a z osmdesáti pěti procent jsem mohla očekávat rakovinu. Ovšem zoufale jsem nechtěla podstoupit masektomii. Stejně tak můj manžel byl zezačátku nerozhodný, strachoval se, jak budou potom vypadat moje prsa. Hluboko v sobě jsem ale cítila, že pro mě je mnohem důležitější zůstat na živu kvůli svým dětem. Ty se ještě testovat nenechaly a já stále doufám, že v následujících letech medicína pokročí tak daleko, že budou ušetřeny toho hrozného rozhodnutí, které jsem musela podstoupit já.
Celých patnáct měsíců jsem váhala a odkládala operaci a byly pro mě peklem na zemi. Nemohla jsem spát a často jsem v noci chodila a přála si, aby existovala nějaká pilulka, která by mě vyléčila místo toho, abych musela podstoupit tu strašnou operaci. Bála jsem se, že zemřu, ale nemohla jsem do toho jít dřív, než jsem našla chirurga, kterému bych důvěřovala.
Když jsem se probrala po operaci, bylo to jako by mi spadla obrovská tíha z ramen. Když jsem si prohlížela svá prsa v koupelně, nebýt těch modřin nepoznala bych, že jsem podstoupila operaci.
Focení jsem si moc užívala a podpořila mě celá má rodina. Speciálně můj manžel je velice spokojený s mými novými prsy. A já? Miluji svoje tělo víc, než když jsem byla mladší a co je nejdůležitější je, že se ho už nemusím bát.
