2°C
Dětští psychologové v poslední době bijí na poplach. Do poradny jim totiž přichází čím dál víc dětí, které jsou úzkostné, bojácné, často je „bolí bříško“. Když povyrostou, tak svůj strach zase maskují nezájmem o cokoli. Odborníci se shodují, že na vině je právě nedostatek zdravé kritiky.
10 zásad dobrého rodiče >>>
Citlivost na kritiku
Právě rodiče, kteří trpěli tím, že je v dětství málo chválili a kritikou na nich nešetřili, chtějí své děti maximálně povzbudit. Bohužel i tehdy, kdy potřebují pravý opak. Získají tak mylně pocit, že jsou ve všem výjimečné a později pak zjistí, že to tak není, a to s jejich sebevědomím dost otřese. „Kritiku snášejí hodně bolestně a berou si ji osobně – až tak, že se jim může bortit jejich svět. Protože je přirozené učit se na základě našich chyb, uzavírají si tím možnosti růstu. Odmítání kritiky brání i ve zdravé komunikaci a schopnosti sdílet, co je jim příjemné a co nepříjemné. Neumějí si užít své úspěchy a mají tendence se shazovat. Pokud je dítě zvyklé sebou přes pochvaly či odměny nechávat manipulovat, je ohrožené těmi, kteří s ním nemají dobré úmysly. Navíc si všechna tato nastavení odnášejí do dospělého života,“ říká terapeutka Veronika Soukalová z organizace Hedepy.
Strach z odmítnutí
„Přehnané chválení dětí může způsobit, že se děti snaží vyhovět druhým a jejich potřebám, a přitom vůbec nemyslí na své potřeby a názory. Vzniká tak závislost na chování. Dělají všechno pro to, aby dostaly pochvalu, a bojí se, že zklamou ostatní nebo že nebudou vyhovovat. Mají strach z odmítnutí a mohou být na hodnocení druhých závislé. Potřebují stále více pochval a uznání, aby se cítily dobře, a jejich vnitřní nejistota zmizela. Často se zajímají, co si o nich kdo myslí, a takovým posudkům se snaží přizpůsobit, což může vést k perfekcionismu,“ vysvětluje odbornice.
Chválit, nebo nechválit?
Otázkou tedy je, jak dávat dětem zpětnou vazbu, abychom je zbytečně nepodceňovaly, ale zároveň ani nepřeceňovaly. „Chválení podle mě patří do kategorie odměny a trestu a už ze samé podstaty je mocenské, vytváří konkurenční prostředí a vztah nadřazeného rodiče a podřazeného dítěte. Jde spíš o to, jakým způsobem chceme naše vztahy budovat, a jaké děti chceme vychovat. Můžeme mít s dětmi i jiný vztah – snažit se nehodnotit, co je správné a co špatné, a o věcech s nimi promlouvat. Pokud chceme, aby naše děti mohly být samy sebou a měly s námi důvěrný vztah, měly bychom se k nim chovat tak, jak chceme, aby se ony chovaly k nám. A to mi přijde jako nejdůležitější ukazatel,“ říká terapeutka.
Nedůvěra a tlak na výkon
Problémem také je, že rodiče často nepřijímají děti takové, jaké jsou, a podsouvají jim, jaké být mají. „S tím souvisí i prožívání dětských emocí, které rodiče často chtějí potlačit, protože si s nimi sami nevědí rady, anebo jsou ve společnosti nežádoucí. Potlačované emoce ale čekají na uvolnění a dost často se potom stává, že se uvolňují nezdravým způsobem, například v podobě nějakého psychického problému. Rodiče obecně moc nedůvěřují přirozenému vývoji svých dětí. Často podceňují základní lidské potřeby, jako je pozornost, tělesná blízkost a otevřená přijímající komunikace. Někteří rodiče se pak snaží vynahrazovat tyto potřeby materiálními věcmi. Tím ale dochází k odcizení a ztrácí se blízkost a důvěra ve vztahu rodič – dítě. Nebezpečná je také orientace na výkon, přílišná kritika nebo vyžadování bezchybnosti. Někteří rodiče schovávají své vlastní pocity jako něco nežádoucího, „pro dobro dětí“ se odklánějí od sebe samotných a nežijí život tak, jak by chtěli a potřebovali. I to pak mohou děti zrcadlit, neprojevovat své emoce a mít pocit, že život nemusí prožívat, stačí ho přežít,“ říká terapeutka.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
