Bára Špotáková: Nebyla jsem supertalent od patnácti | Pro ženy | Blesk.cz

Bára Špotáková: Nebyla jsem supertalent od patnácti

29. dubna 2016 | 11:45
Prezentace klienta |

Maminka hraje důležitou roli v životě každého z nás. Stojí v pozadí jako stabilní pilíř. Často se skrývá i za velkými sportovními úspěchy. Na vztah s maminkou, na mateřství, na sportovní kariéru a na spoustu dalších věcí jsme se zeptali naší oštěpařské rekordmanky Báry Špotákové.

Báro, vaši rodiče byli a jsou aktivními sportovci. Chtěli, abyste šla v jejich šlépějích?

Dá se říct, že jsou ještě aktivní, ale už ne sportovci. Přeci jen jim je oběma přes 65. Asi si to nejspíš přáli, ale v mém životě a ve sportovní kariéře bylo nejdůležitější, že rodiče nijak netlačili na pilu. Například na mamce bylo úžasný, že i když se mnou šla do Prahy, tak mi dávala volnost. Což je daleko důležitější, než po hrozně mladých lidech chtít velké výkony.

Jak přesně vás maminka podporovala?

Já jsem se v podstatě ve sportovním prostředí pohybovala od malička. To pro mě bylo důležité. Jezdila jsem s rodiči na zápasy. Rozdíl byl v tom, že oni nebyli vrcholoví sportovci. Mamka závodila za Jablonec v druhé lize a i po 35. roce závodila v nižší soutěži. Jezdilo se autobusem, zpívalo se. To pro mě bylo moc příjemné. To prostředí nebylo nijak super soutěživé. Vrchol je bohužel jiný. Absolutní profi sport není úplně zábavný.

Jak vás maminka motivovala, když se vám zrovna nechtělo?

To je docela veselé. Mamka byla navíc ještě moje třídní učitelka a měla mě i na tělocvik. A protože je taková důsledná a přísná, tak svoji dceru samozřejmě nijak neprotěžovala. Spíš naopak. Takže to jsem moc ráda neměla. Ale i to byla důležitá zkušenost.

Autor: Procter & Gamble

Byla jste v atletice už na základce nejlepší?

Mně šlo odjakživa vždycky všechno, ale nikdy nic nejlíp. Chodila jsem na sportovní základku, kde byla skvělá parta a spousta šikovných atletek. Ve výsledku jsem se pokaždé na někoho spíš dotahovala. Nebyla jsem takzvaný supertalent od 15. Sporty mi šly obecně. Chtěli mě na basket, plavání, ale v ničem jsem úplně nevynikala. I za to jsem ale vděčná. Ta všestrannost mi moc pomohla. Oštěp je totiž komplexní disciplína.

Když jste vyhrála svojí první velkou medaili, vzpomněla jste si na maminku? Chtěla jste jí poděkovat za veškerou péči?

Rozhodně. Na tu velkou medaili jsem dlouho čekala. Úplně nejblíž jsem k ní měla v roce 2000 na ME v Chile. To jsem ještě dělala sedmiboj, ale skončila o pár bodů čtvrtá. To bylo takové smutné. Mamka to tehdy hodně prožívala a já taky, bylo mi tehdy 18. První medaili jsem měla až 25 letech. Což je dlouhá doba, na to, že jsem dělala atletiku od malička. Ta cesta byla opravdu dlouhá a momentů, kdy s tím seknout bylo taky dost. V takových chvílích mě máma podporovala, ať vydržím, že to přijde. Teď to vypadá, že mi všechno šlo. Ono to tak ale nebylo. Na medaili jsem čekala dlouho, ale pak to se to vlastně rozjelo a měla jsem 7 medailí v kuse za sebou.

Bylo to hodně emotivní v ten moment, co jste hodila a vyhrála?

Hodně silné bylo zlato v roce 2007 v Osace. Nejvíc silný zážitek ale pro mě bylo zlato v Pekingu tím posledním šestým hodem. Máma věřila. I když teď vlastně nevím, jestli věřila, nebo nevěřila. (smích) On totiž už málokdo doufal a já už vůbec ne. Ale když to tam padlo, tak to bylo hrozně dojemné. I následné setkání s mamkou, kdy mi řekla, že teď jsem pro ni hvězda. Bylo na ní vidět, že se jí v tu chvíli splnilo úplně všechno. Byl to zážitek, za který jsem neskutečně vděčná, že se stal.

Autor: Procter & Gamble

Jak je to teď? Jak zvládáte sportovní kariéru a mateřství?

Já myslím, že docela dobře. V prvním roce jsem do toho doslova vlítla až moc hrr. Potom jsem měla pocit, že musím trošku zbrzdit, abych se letošní Olympiády vůbec dožila, abych na to měla sílu a chuť. Člověk totiž musí mít obrovskou chuť a vůli, když chce vyhrát. A já cítila, že mi ta chuť chybí. To byl i důvod, proč jsme se rozešli s Honzou Železným. Já cítila, že potřebuju trochu povolit, a on to moc nechápal. S mamkou jsme teď ale nastartovaly hlídání, já se vrátila k původnímu trenérovi a funguje to perfektně. Letos míříme k Riu. Teď je tu sice ta komplikace (zlomené zánártní kůstky na pravé noze, pozn.red.), ale není to katastrofa. Navíc kdyby se to podařilo, tak bude o to sladší.

Chtěla byste být pro vašeho syna Janka minimálně stejnou oporou, jako byla pro vás vaše maminka?

To asi nezvládnu. Já jsem trošku jiná. Moje máma je opravdová máma, ta by se pro druhé rozkrájela. Je možné, že se do toho postupně ještě vpravím. Teď ale myslím trochu víc na sebe. Loni jsem to docela šidila, letos jsem ale hodně zaměřená na Rio. Někdy mi ani nevadí, že Janka přes půl den nevidím, když ho hlídá máma. Vím, že se potřebuji soustředit na atletiku. Potom třeba všechno obětuji dětem a bude ze mě máma na plný úvazek. Teď si to ale ještě nedovedu představit. Je to nejspíš tím, že chci opravdu uspět v Riu.

Kdyby se syn rozhodl pro profesionální sportovní dráhu. Podporovala byste ho, nebo byste se ho snažila odradit, když víte, jaká je to dřina?

Kdyby ho něco skutečně chytlo, tak ho určitě podpořím. Teď se ho ale snažím vést k všestrannosti. A vlastně ani nemusím, má zájem o vše. A to se mi líbí, trochu se v tom vidím. Nechci, aby byl jen tupý sportovec. Rád si čte, líbí s emu knížky a rád si v nich listuje. Hodně povídá. Moc mě baví ho všestranně rozvíjet. Po pravdě ani nevím, jestli bych zvládla sedět každý víkend na zápasech. Když dítě hraje například tenis, sedíte tam od rána do večera. To je oběť, které nevím, jestli bych byla schopná.

Autor: Procter & Gamble

Měla byste radost, kdyby šel syn ve vašich stopách a zvolil si dráhu oštěpaře, nebo byste preferovala kolektivní sport?

To je otázka, co si vybere. Je to totiž zásadní rozdíl. Mně například šel basket, ale chtěla jsem být zodpovědná jen za sebe a svoje výkony. To jsem ale já. Atletika je taková svobodnější. Můžete jít trénovat do přírody, a nemáte pravidelný dril jako v týmu. Časy si většinou určujete sami. Asi by mi nevadilo, kdyby dělal atletiku. Je to takový vyvážený sport ve všech směrech.

Přemýšlela jste někdy, co byste dělala, kdybyste nebyla tak nadaná oštěpařka?

Ve dvaadvaceti jsem studovala péči o biosféru, vždycky mě totiž bavily přírodní vědy. Tak kdybych nesportovala, asi bych se realizovala v tomhle směru.

Nemáte někdy chuť oštěp definitivně zahodit a věnovat se už jen rodině?

Čím více se blíží ten konec, tak tím míň se mi chce. Já si ani moc nepřeju, aby ten konec byl takhle ostrý. Ráda soutěžím a přála bych si závodit i ve starším věku. Atletikou se dá dobře bavit i ve vyšším věku. Nechci dělat úplně tlustou čáru. To ne. Nejsem ten typ.