Bavič už od dětství
Jedlička pocházel z Příbrami z početné rodiny kloboučníka, a už jako malý kluk tíhnul k divadlu. Se svým o šest let starším bratrem Josefem vystupoval od útlého dětství a na profesionální jeviště se dostal neobyčejně brzy, už v šesti letech se objevil v inscenaci Liška Bystrouška v Národním divadle. Později působil jako zpěvák v Kühnově dětském sboru i v Dismanově rozhlasovém dětském souboru. Střídal angažmá v Československém rozhlase, Divadle na Vinohradech i v Národním divadle, kde se naučil disciplíně i práci s hlasem, která se později stala jeho hlavní devízou.
Před kamerou se Antonín Jedlička ukázal jen sporadicky a většinou v menších rolích, zato jako dabér byl prakticky nenahraditelný. Byl autorem charakteristických zvuků v komediích Limonádový Joe aneb Koňská opera či Čtyři vraždy stačí, drahoušku. Svůj hlas propůjčil i slavné masožravce z filmu Adéla ještě nevečeřela, které vytvořil typicky mlaskavé zvuky hladové masožravky. Proslul také tím, že v ruské pohádce Mrazík nadaboval všechna zvířata a k tomu si přidal i roli nevzhledného ženicha Marfuši.
Strach i obdiv v dětských očích
Jeho hlavní živobytí bylo spojeno s dětským publikem. Paradoxní však je, že podle kolegů děti ve skutečnosti moc nemusel. Přesto na jevišti fungoval na sto procent, jeho hlasivky byly mimořádně odolné, což dokazoval dennodenně. Bez potíží odehrál mnoho besídek denně, někdy až sedm. Ve dvaceti pěti letech si založil vlastní Divadélko Strýčka Jedličky, které určilo jeho kariéru na další dekády.
Díky vystoupením si dokázal vydělat poměrně slušné peníze. Patřil mezi pár vyvolených umělců, kteří si během normalizace mohli dovolit určitý nadstandard. Byl dokonce prvním člověkem v Praze, kdo vlastnil vůz Mercedes 300 D, tehdejší symbol prestiže. Ačkoli nebyl prototypem krasavce, ženy o něj stály, zejména učitelky, které tvořily jeho nejvěrnější publikum. Jedna z nich mu dokonce pletla vesty s motivem jedle, které nosil na svá vystoupení.
Děti byly do jeho vystoupení často zapojovány, ale ne vždy to probíhalo bez pláče. „Vyžadoval od nich bezpodmínečnou kázeň. Někdy je třeba i štípl nebo postrčil, aby něco předvedly. Děti se ho bály, ale zároveň ho milovaly,“ popsala deníku Aha! herečka Jiřina Kottová. Podobně otevřeně mluvila i jeho manželka, baletka Miroslava Jedličková, která potvrzovala, že manželova povaha byla k dětem někdy nevybíravá. Herec Luděk Sobota měl o jeho povaze také jasno: „Když jsem s ním hrával tenis, překvapovalo mě, jak mu děti při našem utkání vadily. Znervózňovaly ho. Nadával jim, posílal je kamsi, byl na ně až sprostý, což mě dost udivovalo, když pro ně celý život hrál,“ řekl pro CNN Prima News.
Po posledním zakokrhání už se nezvedl
Jedlička svými zvuky nešetřil ani v soukromí. Neustále něco hýkal, štěkal nebo funěl, což mnohé kolegy unavovalo a odpuzovalo. Kromě toho rád vyprávěl ne zcela vkusné historky, kvůli nimž s ním lidé ne vždy rádi trávili čas. Jednou z mála jeho vášní, kterou sdílel s ostatními, byl tenis. Pravidelně hrával s Karlem Štědrým nebo Luďkem Sobotou, a právě při jedné takové hře došlo k události, která mu byla osudná.
Ten den se odehrál na kurtu ve Staré Boleslavi. „Strýček přišel ten den celý rozveselený, pořád na mě štěkal a frkal, měl skvělou náladu. Ve druhé hře najednou zakokrhal a padl na zem. Moje žena Eva ještě řekla, že už to fakt přehání. Když jsem ale šel k němu blíž, viděl jsem, jak mu po spánku teče pramínek krve,“ vzpomínal pro Aha.cz Karel Štědrý. Tentokrát však nešlo o jeho tradiční recesi. Antonín Jedlička utrpěl masivní krvácení do mozku, z něhož se již neprobral. Zemřel 28. srpna 1993 ve věku sedmdesáti let.
