3°C
„Tohle je nebe, přesně tady a my jsme v něm,“ to je jedna z mých oblíbených vět, kterou Ben napsal do filmu Live By Night, který režíroval. Řekl to také večer během naší svatební hostiny, když pronášel svou řeč, a já si říkala, že je to dokonalé.
Ten týden každý den při západu slunce pršelo. Všichni se obávali horka, příhodně pojmenovaného hmyzu „štěnice lásky“, který se rojil, toho, zda všichni hosté dorazí včas atd. – nemluvě o hromech a blescích, které přicházely téměř jako na zavolanou každý den přesně v době, kdy se měl konat obřad. Jo a také jsme všichni měli střevní potíže a vzpamatovávali jsme se až do konce týdne, k tomu několik dalších nečekaných překážek a s plány na víkend to vypadalo bledě.
Pravda je, že já jsem nikdy nepochybovala. Celý týden jsem cítila klid a lehkou jistotu, že jsme v Božích rukou.
V sobotu dvacátého srpna v šest čtyřicet pět se slunce vylouplo z mraků a vrhlo své paprsky jako malé diamanty tančící přes řeku za provizorním oltářem na našem nádvoří. Obloha byla jasně modrá a jen v dálce bylo vidět čistě bílé mraky. Když slunce zapadalo za živými duby zahalenými španělským mechem, teplý vánek se převaloval přes trávník, kde seděla naše nejbližší rodina a přátelé, a konečně jsem se vydala po schodech, které se staly uličkou, která mě vedla ke zbytku mého života. Ahhhhh...to se fakt stalo.
Právě v tomto domě před vím než dvaceti lety jsme se Ben a já shodli na tom, že True Companion od Marca Cohna bude dokonalá svatební milostná píseň. I když to Ben nevěděl, požádala jsem Marca, aby ho překvapil tím, že ji zazpívá na naší svatbě, a byl tak milý a velkorysý, že přišel. Když jsem šla uličkou, první píseň, kterou zahrál, nebyla True Companion. Byla to jeho skladba The Things We’ve Handed Down – píseň o tajemstvích dětí – byla to perfektní volba, protože našich pět dětí šlo v průvodu těsně přede mnou. Dvacet let mezi těmi sny o mládí a dospělým světem lásky a rodiny, které jsme toho dne přijali, přineslo do tohoto manželství víc, než si kdokoli z nás kdy dokázal představit. Nebrali jsme si jen jeden za druhého; brali jsme si i tyto děti a vytvářeli novou rodinu. Byli to jediní lidé, které jsme požádali, aby se s námi zúčastnili obřadu. K naší velké cti a radosti to každý z nich udělal.
Když nejstarší z našich dětí došlo k oltáři, Marc spustil True Companion, píseň, kterou jsme poprvé poslouchali společně před dvaceti lety, a přitom se to zdálo být jak včera. Teď už navždy – a tím se krásně, tajemně, božsky uzavřel kruh.
Později mi Ben řekl, že akordy písně a pohled na Marca Cohna ho šokovaly a pocítil, jak k sobě obě stezky, po kterých jsme šli, našly cestu, nevyhnutelně, neúprosně a dokonale. A když mě v tu chvíli uviděl na vrcholu schodiště, dávalo to oboje absolutní smysl, a přitom se to zdálo stále nemožně neuvěřitelné, jako ten nejlepší sen, kde jediné, co chceš, je nikdy se neprobudit. Pravděpodobně bych to cítila také, kdybych se tolik nesoustředila na to, abych nezakopla o šaty, ale když jsem se dostala dost blízko a viděla jeho tvář, dávalo mi to stejně úžasný smysl. Některé staré rány byly toho dne zahojeny a tíha minulosti konečně spadla z našich ramen.
Večer předtím
Ben a já jsme se večer předtím smáli, že se v našem věku znovu vrháme do svatby. Oba jsme si to už předtím vyzkoušeli a už nejsme tak úplně děti, ale nějak nám to teď připadalo jako jediný věk, ve kterém to dával smysl.
Nedávno jsem četla něco, co Rainer Marie Rilke napsal v Dopisech mladému básníkovi o lásce. Řekl, že člověk musí být připraven na lásku. „Pro jednoho člověka je tím nejtěžším úkolem milovat druhého. Je to práce, na kterou je veškerá ostatní práce pouhou přípravou.“ Být schopen někoho milovat tak, že pro něj chcete být lepší a udělat ho šťastným, protože dávat štěstí a lásku se stává radostnějším než ji přijímat, to je skutečná vznešená dospělá láska. Rilke věřil, že lásce se musí člověk naučit a doba učení je dlouhá. Člověk se musí stát celistvým kvůli druhému člověku, aby se dva jedinci chránili. Splynutí a odevzdání vyžaduje moudrost, sebeuvědomění a to je téměř nemožné v žáru mladické netrpělivosti.
Svatební recepce
Pravdou je, že příběh každého je jiný a každý máme své cesty, kam chceme dojít. Žádní dva lidé nejsou stejní. Ale pro nás to bylo perfektní načasování. Nikdy mi nic nepřipadalo správnější a věděla jsem, že se konečně „usazujeme“ způsobem, který může přijít pouze tehdy, když pochopíte ztrátu a radost a jste dostatečně zkoušeni bitvou života, abyste nikdy nebrali důležité věci jako samozřejmost nebo se nenechali vykolejit těmi hloupě bezvýznamnými. Ocitáme se v onom vytouženém životním období, vděčni za vše, co nám život ukázal, dokonce i za jeho zkoušky a soužení. Svatební noc byla opravdu nebeská.
Druhý den ráno
Den poté jsme se všichni sešli na báječný brunchi u jezera. Pro ty, kteří se o takové věci zajímají, mám pár podrobností o tom, jak vypadaly dekorace pro každý ze tří svatebních dnů. Navrhla jsem to sama a mohla bych o tom klidně mluvit celé dny! Chtěla jsem, aby každý den měl svou vlastní osobnost, ale zapadal do prostředí, ve kterém jsme se o víkendu nacházeli: atmosféra byla domácí, rustikální country-chic.
Před lety jsme netušili, že cesta, která nás čeká, bude znamenat proplutí tolika labyrinty a přinese tolik překvapení, požehnání a potěšení. Vše vyvrcholilo v tomto okamžiku, jednom z nejdokonalejších v našich životech. Nemohli jsme být šťastnější. Přeji vám všem stejný druh štěstí, těžce vydělané štěstí, které se zdá o to sladší!
Milujeme vás lidi... Navždy.
