18°C
Právě nyní, ve vánočním čase, můžete Martinu Viktorii potkat v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, kde se každý den v sedm hodin ráno schází s (nejen) věřícími ke zpěvu a modlitbám. Sváteční čas vnímá jako období naděje, světla, lásky… Ale taky jako dny, které nás můžou zastihnout v různém rozpoložení.
VIDEO: Darija Pavlovičová a Dominik Vodička: První reakce po vítězství ve StarDance!
Jak prožíváte vánoční období, co pro vás osobně znamená?
Adventní a vánoční čas se někdy podobá pomyslné lupě, která zvětší a znásobí všechno, co prožíváme. Lásku, radost, ale i pocit osamění nebo bolesti. Pro mě jsou Vánoce nejen časem služby v kostele, ale taky příležitost udělat si volno na své blízké a na sebe. Ale nejdřív je práce, služba, pak až odpočívání. Optimální by bylo, kdyby se obojí nějak šikovně prolínalo. Advent je čas chystání se, cíleného zastavení se, což není skoro nikdy jednoduchý úkol. Vánoce bychom měli prožít s vědomím výjimečného obdarování, Bůh dává svého milovaného syna, aby přebýval v tomto našem světě. Kéž by se nám podařilo se během praktických příprav na sváteční chvíle úplně fyzicky a psychicky nevyčerpat!
Sama asi míváte nyní také hodně napilno, že? Jak vypadá váš běžný den?
V náboženských obcích, ve kterých sloužím, máme hodně práce i mimo Vánoce. Ale ano, v adventu se scházíme každé ráno v sedm hodin ke zpěvům a modlitbám v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, takže den je krásně dlouhý, ale o to víc má člověk pokušení přidat tam práci navíc. Každý den v mém diáři vypadá jinak, někdy se více setkávám s lidmi, jindy se víc věnuji administrativě nebo jsem mimo kostel, a přesto „v práci“. Během adventu k nám chodí školy, je to na jednu stranu osvěžující, ale zvládnout tři třídy během dne, a do toho obstarat veškerou průběžnou službu je někdy náročné. Jestli něco vnímám jako krásnou výhodu farářské služby, tak je to fakt, že sama mohu rozhodnout, jaké činnosti budu věnovat své úsilí. Někdo se soustřeďuje kromě bohoslužeb na vzdělávání, jiného baví práce se seniory nebo třeba zrovna setkávání se studenty a dětmi.
Závěr roku je rovněž pomalu na dohled. Co pro vás představuje – konec starého a začátek nového, nebo něco úplně jiného?
V církvi nový rok začíná už první adventní nedělí. Letos prožíváme nejkratší možný advent. Je to doba „přicházení“, podle latinského adventus – přichází naděje, světlo a láska, která na sebe bere podobu bezbranného dítěte, Syna Božího. Může to být vhodná doba k pomyslné osobní inventuře, k promýšlení dalších kroků, plánování, hodnocení stávajícího, ale možná bychom více potřebovali dostatečný odpočinek, čas pro zhojení všeho, co je opotřebované rychlostí našeho života. Kéž by se nám častěji než jednou ročně podařilo udělat si čas na to, co považujeme za důležité.
Povzbuďte, prosím, ty, kteří do budoucna hledí s obavami různého rázu – přišli o milovaného člověka, potýkají se s nedostatkem peněz, bojí se o nemocné děti…
Advent a Vánoce nás pokaždé zastihnou v jiném rozpoložení, jednou jsme bezstarostní, a o rok později to může být jinak. Tento čas nám všem ale může dodat to, co potřebujeme – naději, posilu do dalších dní. Je to období, kdy se rozsvěcují světla, takové drobné světlo dokáže prozářit i nejtemnější noc. Je také moc zajímavé, že pokud se o světlo dělíme, nám samotným neubývá. Když rozsvěcujeme svíčku a od ní rozsvítíme další a další, světla přibývá. Advent a Vánoce mohou být příhodnou dobou věnovat se dobrým skutkům, pomoct těm, kteří se nemají tak dobře jako my. Jednou budeme možná i my sami pomocnou ruku nebo trpělivé naslouchání potřebovat.
Jak řešíte náročné situace vy? Hledáte vždycky podporu u Boha, nebo zajdete také za expertem na duši? Máte kamarádku, které se můžete vypovídat?
Náboženství a medicína nebo terapie se nevylučují. Naopak, všichni se snažíme hledat cesty, jak svou situaci vyřešit nebo alespoň stabilizovat a vylepšit. Z jistého úhlu pohledu okolo sebe vytváříme tým, s jehož podporou se nám může podařit vše zvládat lépe. Nežijeme izolovaně, ale ve společenství. Někdy je škoda, že nemáme víc prostoru a příležitostí pro mezigenerační dialog. Senioři a mladí lidé se od sebe vzájemně mají co naučit.
Chodí farářka také do kostela ke zpovědi?
Ano, i já jako farářka hledám odpovědi na svoje otázky a předkládám Bohu své myšlenky a výsledky sebereflexe. Péče o ducha, o duši je důležitou součástí života.
Dokážete být vždycky upřímná a otevřeně promluvit o svých selháních, přešlapech?
Smyslem zpovědi není vymýšlet kreativní příběhy založené na fantazii, to by mi připadalo jako ztráta času všech zúčastněných a pohrdání Boží slitovnou láskou. Ale někdy se stane, že zpovídající se nenachází slova k pojmenování toho, co prožívá, potom se snažím pozorně naslouchat tomu, co se vyjádřit podaří. Sama očekávám od druhých duchovních trpělivost, a sama bych ji tedy měla i nabízet.
Co potřebujete pro pocit štěstí? Jak často se tenhle stav dostavuje?
Myslím, že s věkem se to proměňuje. Momentálně mi pro pocit štěstí stačí vědomí, že má můj osobní i služební život smysl. Pokud by se mi dařilo ještě více stabilizovat rozvrh práce, školy a volna, bylo by to do jisté míry vítězství. Ale obecně si nemám na co stěžovat, za svůj diář jsem plně zodpovědná.
Když je toho opravdu nad hlavu, co vám uleví, zklidní vás?
Užitečné je uvědomění si, že narostlo napětí, netrpělivost nebo únava. Pokud je to jen trochu možné, nastavím si budíka na pět minut a na tu chvíli všeho nechám, někdy zavřu oči, jindy otevřu okno a dýchám čerstvý vzduch nebo si uvařím kávu. Krátká modlitba nebo něco z vyjmenovaného dokážou zázraky, zastavení a přestávka jsou důležité stejně jako výkon soustředěné práce. Nakonec i Bůh Stvořitel přece odpočíval.
Nemáte tak úplně tradičního koníčka – svařování. Kde a jak jste na tuhle zálibu přišla?
To není zas tak netradiční koníček. Svařovací náčiní najdete v mnoha domácích dílnách. To, co mě na svařování baví nejvíc, je to, že zapomenete na svět okolo a díváte se jen malým průzorem v kukle na maličkou housenku svaru, který vytváříte mírným kývavým pohybem. K tomu se člověk musí pořádně opřít a soustředit. Když svařujete hodinu, je to zábava, ale živit se tím je velká dřina.
Ještě pořád si ráda zatančíte s partnerem ze StarDance?
Ano, s Markem Dědíkem čas od času vystupujeme na plesech. Je to radost, tančit bez stresu a taky bez hodnocení. Ale co se nemění, je fakt, že tanec mě baví nejvíce ve zkušebně, při tréninku, kdy máte možnost pohyb opravit. Během vystoupení máme jen jednu šanci, naštěstí Marek mě i na plesech zachraňuje svým uměním a lidským přístupem.
K zálibám musím ještě připočítat psaní knížek, na kontě jich máte několik. V té poslední Zpověď farářky jsou prý tématem mimo jiné smrt, zoufalství, selhání. Může se stát kniha pro lidi oporou v podobných situacích?
Zpověď farářky se v osmi kapitolách věnuje tanci, modlitbě, naději, křehkosti. Mým úmyslem bylo pozvat čtenáře k tomu, aby hledali odpovědi na otázky společně se mnou. Pokud v knize najdou také povzbuzení a posilu, potom moje psaní splnilo svůj účel.
Na co se v novém roce těšíte ze všeho nejvíc?
Těším se z toho, co je teď a tady. Trvalo mi to dlouho, než jsem se to naučila, tak u toho chci zůstat.
Další zajímavé rozhovory a články najdete v aktuálním vydání magazínu Blesk pro ženy. Koupit si ho můžete i v elektronické podobě nebo formou předplatného v našem iKiosku.cz!
