18°C
Jak se stalo, že jste studovala herectví společně s medicínou?
Popravdě – na to neumím odpovědět ani sobě. Měla jsem určitě inspiraci v mámě, protože je skvělá doktorka a svou práci dělá s grácií. Asi jsem podvědomě chtěla být jako ona. Každopádně mě do toho nikdo netlačil, ale kromě touhy být třídní učitelkou na střední, která docela rychle zmizela, jsem se vždycky cítila jako budoucí lékařka. A v prváku na střední jsem začala hrát divadlo v dramaťáku, který vedla Milena Klinecká. Ta se mě jednou zeptala, jestli bych nechtěla zkusit DAMU. Nejdřív jsem si to neuměla představit, ale ve třeťáku se to zlomilo. Střih a najednou jedu na seznamování studentů DAMU do Poněšic. I přes velké nadšení ve mně ale záhy začal bublat pocit, že mi něco chybí. V prváku DAMU jsem zkusila přijímačky na 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a zázrakem to vyšlo. Připadalo mi to jako znamení a zkusila jsem dát dohromady rozvrhy. Pak už byly kostky vrženy a sledem neuvěřitelně šťastných náhod se to celé skládalo jak puzzle. Ale bez obrovské podpory všech okolo by to nešlo.
Cítíte se být víc herečkou, nebo lékařkou?
Teď určitě herečkou, protože jsem zatím jako lékařka nezačala pracovat. Ale je docela zajímavé lékařku hrát. Úplně nový pocit.
Jak vidíte svou budoucí kariéru?
Jsem teď tak spokojená, že sama nevím. Chtěla bych na to umět odpovědět sobě, rodině, ale uvidím, co se bude dít. Na nic zatím netlačím.
Podívejte se na ukázku ze seriálu Ordinace v růžové zahradě:
Natáčení Ordinace vám lékařské vzdělání spíš usnadňuje, nebo komplikuje?
Jak kdy. Komplikovalo spíš ze začátku. I když Ordinace spolupracuje s odbornými poradci, kteří jsou skvělí, tak se někdy musí příběh upravit tak, aby byl zajímavý pro diváka. Je to prostě licence, stejně jako u kriminálek. A je to tak dobře. Abych vysvětlila, proč komplikovala: asi jsem sama na sebe vytvářela tlak, že přece nemůžu hrát lékařku, která mluví s pacientem, zatímco ho kolega vyšetřuje fonendoskopem. Abych nevypadala nešikovně před nějakým kolegou doktorem. Ale přibližně po dvou týdnech natáčení mi došlo, že je někdy potřeba kouzlit. A já možná rozumím tomu, jak to má být správně ve skutečnosti, ale příběhu zas tolik ne. Nevím, třeba jsem chtěla i frajeřit, kdo ví. Každopádně teď už mě takové věci ani nenapadnou a jsem za to ráda.
Jaká je podle vás Valerie?
Valerie je hodně zajímavá postava. Sama jsem se dlouho nemohla rozhodnout, jaký na ni mám názor. Určitě si umí jít dost tvrdě za svým, vlastní potřeby má na prvním místě. Z pracovního hlediska je to skvělá doktorka, pracuje na sobě, je odvážná a práce je pro ni vším. Neléčí laboratorní výsledky, ale fakt přemýšlí nad konkrétním pacientem a nebojí se udělat sama složitá rozhodnutí, umí si za nimi stát a za pacienty bojovat. Je empatická a milá, na druhou stranu taky dost sobecká, protože se naučila, že jinak se v tomhle světě přežít nedá. Těším se, co všechno ji v Ordinaci čeká.
Překvapí diváky něčím?
Ta postava je moc dobře napsaná, není to prvoplánově ani kladná, ani záporná role, což je moc fajn. Pro herečku za odměnu. Doufám, že si to užijí i diváci a budou se ji snažit pochopit, protože Valerie to rozhodně nemá lehké.
Co vás na natáčení Ordinace zatím nejvíc překvapilo?
V ateliérech je stále legrace, ale na veřejné vyprávění mi to přijde až moc interní…
Jaká je vaše vysněná role?
Naučila jsem se vysněné role nemít a brát to tak, že co je pro mě, ke mně přijde samo. S Valerií to tak bylo. Asi bych tedy neřekla, že Valerie byla vysněná role, ale teď už se jí stala. Určitě bych si také ráda zahrála někoho duševně nemocného, byla bych na sebe zvědavá, jak bych se vypořádala třeba s poporodní depresí. Ale ano! Vlastně mám vysněnou roli. Kdyby někdo dělal filmovou adaptaci románu Zdeny Salivarové Honzlová, tak to bych si přála, ta kniha mě hodně zasáhla. A taky bych ráda ztvárnila postavu v psychologickém, mysteriózním hororu. Třeba něco jako Slunovrat od Ariho Astera, to by byl sen. Aha, takže vlastně ty vysněné postavy mám. Zajímavé, přijít na to během rozhovoru.
Máte nějaké vzory?
Vzorů mám víc, ale největší a nejdůležitější ze všech je moje máma. Přijde mi neuvěřitelné, že má víc atestací než dětí, a přitom s námi byla dohromady deset let doma a mateřskou láskou a péčí jsme mohli tapetovat. Do všeho jde naplno, pořád se rozvíjí, za rok bude dodělávat psychoterapeutický výcvik. Má široce otevřenou mysl i srdce, vychovaní jsme v lásce a toleranci. Má obrovský nadhled a pochopení. Jsem na ni obrovsky hrdá a doufám, že budu víc a víc jako ona.
Co děláte ráda mimo práci?
To stejné jako většina lidí. Ráda trávím čas v přírodě s nejbližšími lidmi. Sportuju, od jógy až po kiteboarding. Ráda spím a dávám si dvacet po obědě. Čtu. A poslední dva tři roky peču chleba. To mě totálně nabíjí energií. Třeba jednou postavím i zeď.
