Úterý 21. května 2024
Svátek slaví Monika, zítra Emil
Polojasno, bouřka 23°C

Igor Orozovič: Nekabonit se a dívat se na svou krásnou ženu, to by měl zkusit každý

Video se připravuje ...
Herci z filmu Přání k narozeninám vzpomínají na narozeniny
VIDEO: Bioscop
19. ledna 2023 | 06:00

Herec Igor Orozovič (38) je velký sympaťák a vy se na něj můžete jít podívat do kina. Jděte na nový film Přání k narozeninám. Uvidíte ho opět z jiného úhlu pohledu, tentokrát si vybral roli s další výzvou. Pokud to ještě o Igorovi nevíte, je to velmi talentovaný muž, který nejen umí hrát, ale i zpívá, hraje na klavír a mluví několika jazyky. Prozradil mi ale, jaký talent mu příroda nenadělila. Tak si to pojďte přečíst!

Jsme tady na premiéře Přání k narozeninám, řeknete mi něco o filmu a o vaší postavě?

Moje postava je takový nositel hlavní zápletky, protože v tom filmu slaví narozeniny moje maminka, ale zároveň je slaví ještě můj přítel, o kterém jsem ještě doma neřekl. Rozhodnu se, že je oslavím s ním, ale maminka za mnou vyrazí s celou rodinou jako překvapení a už to jede… Spustí se řetězec ztřeštěných událostí.

Co vás bavilo na téhle postavě, proč jste kývnul, že zrovna tuhle budete hrát?

To, že hraju homosexuála, je na tom samozřejmě trochu výzva, ale zároveň jsem se snažil, aby to nebyla nějaká prvoplánová karikatura. A spíš mě bavila taková ta křehkost, on je takový zmatený trošku, neví, jak to vyřešit. Také jsem si chtěl vyzkoušet natáčení takové letní komedie. A hlavně mě bavil scénář, ve kterém jsou skvěle rozdané karty pro situační komedii, což mi přijde, že se stává málokdy. Samozřejmě nevíme, co z toho udělal střih, ale na nás hercích to rozhodně není, protože my jsme byli skvělí. (Směje se.) Samozřejmě obsazení bylo taky zásadní, skvělá parta!

Měl jste z čeho čerpat – z té LGBT komunity?

Ano, dokonce můžu říct, že mí nejlepší přátelé jsou z LGBT komunity. A je to jako kdekoliv v životě, paleta je velmi pestrá, takže inspirovat jsem se mohl, ale vlastně si myslím, že jsem ještě úplně jiný než všichni, které znám. I když v pár momentech jsem myslel na jednoho kamaráda a trošku jsem si něco vypůjčil. Zásadní ale je, že moje filmová rodina neví, že jsem gay, a tedy vnější znaky musely být spíš skryté. A taky jsem do toho nechtěl moc šlapat, aby nešlo o prvoplánový zdroj humoru. Všechny ty situace mluví samy za sebe, což je právě dobré, že člověk nemusí vytvářet humor nějakým tlačením na pilu.

Podívejte se na fotogalerii s Igorem a filmem Přání k narozeninám:

Vy jste v podstatě herecky barevně hodně rozprostřený, protože dostáváte spoustu různých charakterů a rolí, že se nedáte úplně zaškatulkovat. Je ještě nějaká postava, po které herecky toužíte?

To je dobře, že to tak vnímáte. Teď jsem byl nějakou dobu tak vyčerpaný, že jsem ani žádnou výzvu nechtěl, ale už jsem zase trošku znuděný, takže teď bych zase nějakou výzvu uvítal. A vlastně jsem zjistil, že přesně nejde o to, co to je, jestli je to něco vytouženého, ale že ty výzvy mám rád obecně. Třeba muzikál, kde hraju Davida Bowieho, v němž jsem musel zamakat na zpěvu. Je to pro mě nejlepší divadelní role, kterou mám. Nebo jakákoliv jiná výzva... Člověka to nutí k práci, k tomu, něco překonat, něco se zase naučit, něco se dozvědět sám o sobě. A v divadle mám takovou jednu výzvu: až budu starý, chtěl bych hrát Salieriho, to vím. Já jsem hrál kdysi Mozarta v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. A vím, že Salieri je moje životní role, až budu starý.

Igore, jen se vrátím k tomu zpěvu, na kterém jste si musel kvůli Bowiemu máknout... Zpíváte a vystupujete někde pravidelně, kromě téhle role?

Tak samozřejmě je to v Cabaretu Calembour, který provozujeme už skoro patnáct let. Ovšem to je pořád spíš divadlo s písničkami. Ale před rokem jsem se naplno vrhnul do čistě hudební linie a dělám koncerty se svou kapelou pod značkou Igor Orozovič & Co. Je to radost. Snažím se o poctivé spojení autorského textu a hudby, pohrávat si s různými žánry. Myslím, že to je cítit v singlu Náušnice, který jsme vydali. Už chystáme další. Ale hlavně hrajeme živě. Snažíme se dávat lidem komplexní zážitek. A vypadá to, že je to baví, protože jsme zatím vždy měli vyprodáno. Teď bude takový neformální koncert v pražské Malostranské besedě – poprvé ke stání a v únoru a březnu vyrazíme do Šumperku, Brna a Liberce. Data si nepamatuju, ale všechno je na Fb nebo Instagramu. Chodím se tam koukat na data i já.

Co vás naplňuje víc: hudba, nebo hraní?

Mám rád, když se věci navzájem doplňují. Teď mi trochu víc radosti přináší muzika. Ale to proto, že v divadle intenzivně makám patnáct let v kuse. A v divadle si člověk víc sahá do nepříjemných zákoutí duše, je to víc drásající a hraní v Národním divadle je velký výdej energie. Hudba harmonizuje a léčí. Ale kdybych se živil čistě hudbou, tak bych zas naopak utíkal k herectví. Zároveň mám i tu výhodu, že nemusím v hudbě myslet na čistě komerční úspěch a můžu ji dělat srdcem a tak, jak jí věřím, a nemusím se podbízet.

Umíte hrát, zpívat, hrát na klavír, tančit, a ještě mluvíte několika jazyky. Je něco, co vám nejde?

Fotbal. Neumím kloudně kopnout do míče. Vždycky jsem byl v bráně nebo v obraně.

Teď bych se ještě vrátila k tomu filmu, je o narozeninách. Vy osobně máte rád oslavy narozenin?

No, já mám takové – není to trauma, ale tím, že jsem prázdninové dítě, tak jsem nikdy žádné oslavy narozenin neměl. V létě jsou všichni v čudu a já většinou byl někde na táboře, kde se to třeba nějak oslavilo, ale neměl jsem takové ty narozeninové oslavy, kde se sejdou všichni. Spíš jsem měl zase dobré to, že se slavilo průběžně celé léto podle toho, s kým jsem se zrovna potkal. Takže jsem to měl na víc fází. Ale jednu velikou oslavu mi na tohle konto uspořádala máma, když mi bylo nekulatých třicet jedna. Uspořádala výstavu z mých koláží a linorytů a pozvala moje kamarády… Já netušil nic. To bylo krásný.

Dodržujete tradici jednoho přání při sfoukávání svíček na dortu?

Tak dortíky miluji, protože jsem na sladké. Ale sfoukávací tradice, to u nás moc nejede.

A co třeba novoroční předsevzetí?

Tak patřím spíš k těm lidem, kteří se nad tím na oko ofrňují, ale řekl bych, že na to věří trošku každý, protože nějaký ten milník v roce si člověk vybrat musí. Řekne si: teď už do toho šlápnu, teď už něco změním... Ale na druhou stranu se nemusí čekat až na konec roku. Může to být i nějaké všední pondělí uprostřed roku.

Co byste si letos přál, aby se splnilo, jakým směrem by se tenhle rok podle vás měl ideálně vydat?

Ideálně tak, aby se to trošku srovnalo. Aby lidé dali šanci třeba něčemu novému i v té politice, protože se tady plácáme v tom samém pořád dokola, a ti, kdo hlásají populistická hesla, ve skutečnosti způsobují pravý opak. Samozřejmě bych si přál, aby už skončila válka na Ukrajině, aby se nerozjela ještě víc ekonomická krize a abychom si dokázali uvědomovat, co je důležité. A to není naše peněženka, ale budoucnost dětí a planety. Takže mám dost environmentálních přání. A to by mělo jít od jednotlivců, nesvádět to na vládu a podobně. Obecně bych si přál, aby nový rok byl ve znamení naděje a pozitivního myšlení. A dopřávejme si občas dávku krásy. Na to se zapomíná. Pustit si hudbu, jít do galerie, dívat se na svou krásnou ženu... Mít radost, a ne se pořád kabonit.

Video se připravuje ...