2°C
Míšo, co vy a charita, co nějaká vlastní iniciativa?
Svou vlastní organizaci nemám, jsem maminka sama s dítětem a mám toho docela dost. Mám už dvě zaměstnání, která mám ráda. Začala jsem se kromě herectví věnovat také malování. Když mám peníze, posílám je tam, kam uznám za vhodné, a podporuji různé nadace. Také mám takovou svou osobní pomoc onkologickým pacientkám od doby, kdy jsem sama onemocněla, ale to je má soukromá psychologická pomoc.
Vypadáte báječně, cítíte se také tak?
Děkuji ano, zaplaťpánbůh, cítím se dobře.
Zaujalo mě to malování. To jste přišla na malování až v tomhle věku?
Malovala jsem od malička a rozhodovala jsem se, zda půjdu na UMPRUM, nebo na herectví, zvítězilo herectví. Malovala jsem pro charitu nebo dárky svým kamarádům a rodině. Když se zavřela během pandemie divadla, donutilo mě to malovat a moc mě to chytlo a strašně mě to baví. Mám také velmi pozitivní zpětnou vazbu, o obrázky je zájem a to mě nakoplo. Nemívala jsem totiž moc velké sebevědomí, a to se najednou změnilo tím, že jsem byla hozena do vody a lidé začali reagovat. A já vím, že to má smysl.
Jaké obrazy malujete?
Je to různé. To, co po mně lidé chtějí nejvíc, jsou portréty vnoučat nebo různých svých blízkých. Na tom pracuji, když můžu mezi svou olejomalbou, která je také na zakázky. Ale je to příroda, zvířata, to, co já mám nejraději.
Dnes se tu mluvilo hodně o situaci na Ukrajině, nejde to nezmínit... Jak ten válečný konflikt zasáhl do vašeho života?
Ovlivnilo mě to velmi, i když těch válek už bylo hodně a člověk je vždycky nelibě nese a je mu líto lidí, kteří trpí. Když je to někde hodně daleko, říkáme si, že musí pomoct někdo, kdo je blíž. Teď je to vedle nás, takže z psychologického hlediska nás to zasahuje úplně jiným způsobem, nutí nás to mít strach a bát se o děti a vlastní životy. Nutí nás to pomáhat víc a myslím, že je to přirozená reakce. Určitě jsem to nebyla jen já, kdo měl noční můry, nemohl spát a musel se s tím nějak srovnat. Pomoc ostatním a práce pak člověku uleví z přemýšlení nad tím, co bude. Všichni určitě chceme jen to jedno, aby to už skončilo.
Jak na vás působí, že se český národ vždycky semkne v tíživých situacích?
To mě nesmírně těší, protože tam člověk poznává, že svět ještě je v pořádku a že si lidé pomůžou a zatáhnou za jeden provaz. Žabomyší spory vždycky budou, ale většina lidí má ještě stále to srdce na pravém místě a dokáže zabrat, když je třeba.
Vy máte za sebou ten svůj osobní boj, to asi změnilo váš žebříček hodnot a přístup k životu!
To vždycky změní přístup k životu, já si cením každého dne, protože vím, že to kdykoliv může udeřit znovu a vrátit se to. Léčba je opravdu velmi náročná, takže si vážím každého dne, kdy mi nic není nebo jsou to jen prkotiny, jako je bolest hlavy nebo zánět zubů. Radost ze života u mě propukla úplně naplno.
Je možné, že se vám to zračí ve tváři a že díky tomu vypadáte o deset let mladší?
Moc díky, mám dobré geny, a když srovnám, jak jsem vypadala, když mi opravdu nebylo dobře a prožívala jsem velmi těžké období, je vidět, jak se to podepíše na člověku. Teď je mi krásně, takže je to na mně asi také vidět, ale pořád žasnu nad tím, jak mě vidí ostatní.
Na co se teď nejvíc těšíte?
Těším se na každý den. Ráno se probudím, těším se na to, že si uvařím dobré kafe, a na všechno, co mě ten den čeká, že se potkám s lidmi, zkrátka na všechno.
