2°C
Jste spíš svěřovací typ, nebo naopak vrba, které se zpovídají ostatní?
Myslím, že to mám tak nějak namíchané, od každého trochu. Pokud to situace dovoluje a mám u sebe člověka, kterému mohu důvěřovat, a mám zároveň potřebu se svěřit, mnohdy tak učiním, neboť sdílet pohodu i nepohodu je pro člověka přirozené a myslím i důležité. Zároveň se mi stávají i takové situace, že za mnou přijde někdo, kdo má stejnou potřebu a důvod. V takovém případě ho velmi ráda vyslechnu.
Ptám se, protože o vás vím, že máte ráda psychologii. Už jste někomu vyloženě pomohla, třeba tím, že jste „jen“ naslouchala?
Ano, stalo se mi… Pokud člověk dokáže opravdu upozadit svou osobnost a naslouchá bez posuzování, může vzniknout prostor pro zázraky, kdy člověk, který se svěřuje, v sobě zároveň najde schopnost odpovědět si na svůj problém sám.
Neměla jste ambice psychologii vystudovat?
Měla, však hned po gymnáziu jsem se hlásila ke studiu na Univerzitě Karlově. Přijata jsem nebyla, neboť jsem tenkrát myslím docela podcenila přípravu. Pak jsem se rozhodla pro studium herectví, což koneckonců psychologii obsahuje také…
Na to se chci právě zeptat. Hrajete v divadle mimo jiné i vážné role. Třeba v Rackovi se to samými tragédiemi jen hemží – nešťastná láska, rozpad osobnosti, sebevražda… Jak se z podobných rolí dostáváte? Dokážete všechnu tu tíhu nechat za dveřmi divadla, nebo s ní nějaký čas žijete?
Většinou se s rolí nejvíc potkávám při procesu zkoušení. Tedy v době, kdy jsem nucena o ní přemýšlet, hledat její podobu a charakter. To mne pak někdy ovlivňuje i během zbytku dne nebo dní… Ale po premiéře je tento proces už v takovém ochranném balení, řekla bych. Ne že by se to celé nevyvíjelo a nežilo to svým životem dál, to určitě ano, ale nezasahuje to do takové hloubky, abych se z toho musela nějak „dostávat“. Asi by se toto povolání nedalo vykonávat dlouho, kdyby to člověk pořád prožíval jako skutečnost. Je to jenom JAKO. A to je podstatné. Občas se stanou takové vzácné momenty, kdy se to v člověku střetne s realitou a třeba ho to dojme nebo se ho to víc dotkne. Ale v rámci duševní hygieny je dobré mít nad vším spíš nadhled.
Vaše role v seriálu Ulice je ale úplně o něčem jiném. Ustrašená maminka jedné z hrdinek přerostla v komediální, až tragikomickou postavu, která diváky baví téměř v každém díle. Čím to, že Milena Pumrová začala mít takový úspěch?
Já vlastně nevím, jak moc má, nebo nemá Milena úspěch. Faktem je, že na ulici – myslím teď tu reálnou s malým u – se ke mně dostávají různé ohlasy, ve většině případů pozitivní. Tedy vlastně i ty nepozitivní jsou pochvalou, protože reflektují přesně povahu té postavy, což je skvělé. Upřímně, já se hraním té nešťastnice velmi bavím. Ona vlastně může udělat cokoli, a nikdy se nespletu, neboť je totálně – jak to říct slušně – nevypočitatelná. To se hraje dobře.
Můj muž vás v jedné epizodě seriálu Ulice viděl a myslí si, že v současnosti komediálnější českou herečku dlouho neviděl.
Tak to je pro mě velká pocta, být někým považována za komediální herečku. To není úplně běžné. Moc mě to těší, bez ohledu na to, jak moc je to realita, či nikoli. Že pana manžela srdečně zdravím! A pokud jde o tu metrnici – no řekla bych to asi tak, že beránek úplně nejsem…
To jsem ráda, že to přiznáváte. Vaše kolegyně a kamarádka herečka Eva Salzmannová na vás totiž v jednom rozhovoru práskla poměrně dost pikantností. Mohla bych vám je připomenout?
Prosím. Jak je libo!
Moc dobře prý víte, že se za vámi muži otáčí, údajně díky vašemu pronikavému sexy pohledu. Sex-appealu máte prý na rozdávání. „Ty její šikmé, temné oči, kterejma se noří do chlapů…,“ řekla Eva doslova. Vím, že je těžké chválit se, a my ženy s tím obecně máme problém, ale nebuďte skromná – cítíte, že se mužům líbíte?
Jednak tedy Eva v tomto příspěvku, který zmiňujete, mluvila o minulosti. To především. Pokud jde o oči, které se noří, to neumím posoudit. Mám velice tmavé, hnědé oči a někomu to připadá třeba temné nebo hluboké… Ale ano, mužům jsem se vždycky líbila, to nepopírám, a zřejmě jsem s tím nějak intuitivně uměla nakládat. Nebyl to ale nikdy kalkul, to mohu s klidem říct. Já jsem ve skutečnosti o své kráse vždycky velmi pochybovala a nakonec jsem byla spíš překvapená, jak na opačné pohlaví působím. Měla jsem v tomhle ohledu v sobě zjevně velký rozpor. A pak už jsem jen koukala, do jakých propastí zase padám, a případně, koho s sebou strhávám, aniž bych chtěla… Vlastně nic moc. Jsem ráda, že jsem se teď k stáru už víc pochopila, uklidnila se a už čtrnáct let žiju s partnerem v relativní pohodě a míru.
Je prý dost možné, že jste skutečná čarodějka…
Na to my čarodějky nesmíme odpovídat. My nesmíme ani naznačovat!
Odloudila jste Evě manžela. Nevím, zda to byl manžel skutečný, nebo herecký, ale to už je asi zapomenuto, ne?
Ano. To jsou ty neblahé zmiňované propasti. Byl to bohužel manžel skutečný. Ale už je to minulost, která je překonaná. Jsme všichni přátelé. Dokážeme na to i vzpomínat s humorem.
Taky se vám daří, na co sáhnete, především jste prý skvělá zahradnice…
To mne zase Eva přechválila. Jedná se o naši chalupu a její okolí. Tam ovšem nejvíc práce vykonává hlavně můj partner, který na chalupě tráví podstatně víc času, protože na rozdíl ode mě má volné víkendy. Takže tuhle zásluhu bych připsala spíše jemu.
V Ulici hraje i váš bratr, a to podobně pitoreskní postavu: Miloše. Je to náhoda, nebo jste si role nějak přihráli?
K roli jsem se dostala úplně běžně a normálně jako všichni, tedy přes konkurz, který jsem zhruba dva roky předtím dělala na jinou roli. Točila jsem však v té době na Slovensku jiný seriál, takže jsem tu roli nakonec nedostala. Nicméně mi bylo řečeno, že se mi zase ozvou, na což každý z nás reaguje lehkým pousmáním. Ovšem tady se stala výjimka potvrzující pravidlo, produkce se mi ozvala s tím, že mají roli už přímo pro mě. Sice jen na půl roku, ale i tak že by mě třeba mohla zajímat. No a z půlroku jsou už tři roky…
K herectví jako takovému jste se ale dostala díky němu, pokud se nepletu.
Můj bratr už nějakou dobu působil v amatérském A-studiu v Rubínu. Pořádal se tam tehdy konkurz na nové členy a moje tehdejší spolužačka z gymnázia tam chtěla jít. Věděla, že tam mám bratra, a požádala mě, abych ji doprovodila. Neměla jsem v úmyslu se konkurzu účastnit, ale když jsem viděla nasupený výraz v očích Jiřího ve chvíli, kdy jsem tam vstoupila, okamžitě jsem změnila názor. Byl to vyloženě jen hec. Šlo mi o to, pobavit se na jeho účet. Neměla jsem nic připraveného, a tak jsem improvizovala. Vzpomněla jsem si jen na nějakou komunistickou básničku ze třetí třídy a ukázala takový trik s utrženým palcem. Byla jsem vlastně asi docela drzá. A čím víc jsem viděla, že se brácha za mě stydí, tím víc jsem do toho šla. No a to bylo zřejmě zajímavé. Takže mě pak pozvali na druhé kolo. Což mě dost překvapilo, ale zároveň jsem si uvědomila, že o to vlastně stojím. A tak to všechno začalo…
