2°C
„Po vejšce jsem hned našla práci v Praze, kde jsem si rovnou pronajala malý byt. Budoucnost jsem si malovala narůžovo a těšila se na život dospěláka. Docela brzy ale přišlo vystřízlivění. Vybrala jsem si obor, který byl hodně psychicky náročný, takže jsem pracovala do úmoru, a protože jsem byla single, sotva jsem měla na nájem a základní potřeby. Takhle jsem to zvládala táhnout ještě nějakou dobu, než jsem skončila se syndromem vyhoření na nemocenské. Ze dne na den jsem musela opustit byt, který jsem už nezvládala dál platit, a šla bydlet k tátovi, kde jsem měla k dispozici malý pokojíček,“ vypráví čtenářka Petra (30).
Přišel pocit selhání
„Táta sice nic nenamítal, ale bylo vidět, že jsem mu do značné míry narušila soukromí. Dokonce ho přestala kvůli mně navštěvovat jeho přítelkyně, protože nás tam bylo na ten malý prostor najednou moc. Zpočátku jsem ještě výčitky neměla, jak jsem se ale začala dávat dohromady, pociťovala jsem zklamání. Z nespravedlivého světa a v neposlední řadě i ze sebe, protože jsem si najednou připadala zase jako malá holka, o kterou se musí starat rodiče. Později jsem byla naštvaná i na to, že jsem si nedokázala najít hned novou práci za důstojný plat. U táty jsem nakonec strávila tři roky, než jsem se dokázala postavit na vlastní nohy. Nejhorší přitom bylo vnímání mého okolí, které na mě pohlíželo jako na divnou a neschopnou holku, která není schopná se o sebe postarat,“ dodává Petra.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
